• Letenky
  • Hotely
    Kde
    Príchod
    Odchod
  • Zájazdy
  • Knihy
  • Prenájom áut

Estónsko 2004 alebo cesta tam a zase späť

Dvaja ogari na ceste za poznaním...

Den 1. – od babských slov k mužným činům; odjezd, návrat a opět odjezd; hrůzu nahánějící křeče a smích vzbuzující špecizakázka; malá krize v Bielsko-Biale a zachránění městskou policií; večerní pochod Krakowem a objevení nových kamarádů; stanujeme uprostřed Krakowa.

Mluvili jsme o tom snad celej rok. Pohoda, vše bylo mlhavé, člověk jenom říkal „chystáme se stopem do Estonska“, bylo to snadné. Vlastně jsem tomu sám ani nijak zvlášť nevěřil. ((Musím podotknúť, že  po poslednej skúsenosti so stopovaním, keď sme sa spolu pred dvomi rokmi vybrali do Chorvátska za teplým morom, by som nestavil ani korunu, že sa vydám na podobnú cestu a ešte k tomu dvakrát takú dlhú, za morom studeným.)) Přišel konec druhého semestru, spolu s určitými bližšími plány, které se mému „zlenivělému já“ ani trochu nelíbily – že prý bychom mohli jet někdy v září. Fajn že v září, to je až za deset roků. A vše bylo v pořádku, ve starých kolejích - mé „dobrodružné já“ sedělo v koutě a vedlo defétistické řeči. ((Zato moje dobrodružné ja nemalo so mnou takýto problém, akurát som musel presvedčiť moju drahú a milovanú, že sa vrátim (a nie v truhle). Vyžiadalo si to pol roka neustáleho presviedčania a nátlaku, priznám sa, že nie vždy v rámci fair-play.)) Avšak, stalo se něco neslýchaného – hlava rodiny, „hrdé já“, bouchlo do stolu. A tak se stalo, že jedeme  ještě v srpnu. Sedmnáctého. Což je dnes.

Jenže dnes se mi ale sakra vůbec nechce vstávat! Je někdy kolem šesté, a to je „prostě nelidské, vstávat takhle brzo“. To ještě netuším, že takhle nelidsky budu od teď vstávat každý den. Kdybych to byl býval byl věděl v té sladké chvíli, kdy jsem ještě mohl ležet v té teplé a měkké postýlce, pravděpodobně bych rychle zainvestoval - běžel bych demontovat zvonek a zamknout dveře, a pak šupem do postele užívat si všeho, co by mi má skvělá investice přihrála. Avšak jsem to nevěděl, a tak už za deset minut do mýho přechodnýho pokoje vtrhl můj na příští dlouhé doby jediný aktér veškerého mého sociálního života – Peťo. ((Samozrejme som bol pripravený okamžite vyraziť a zbalený som bol už včera. Čakanie na Godota alias Adama, ktoré ma čakalo odteraz každé ráno, ma v niektorých chvíľach privádzalo do zúrivosti, ba až zúfalstva.)) Od teď to šlo všechno rychle. Rychle se sbalit, rychle zvážit batoh, rychle jej vybalit, rychle vyřadit všechny hlouposti jako šachy a karty, rychle se opět sbalit, rychle posnídat a najednou – stojím přede dveřmi, dvacetikilový batoh (který ještě před nedávnem vážil stejně plněsbalený pouhých třináct kilo…) na zádech, a mávám svým starým rodičům. Zabočujeme s Peťom za roh a vycházíme vstříc naší dlouhé cestě. Sbohem a šáteček.

Měli jsme za sebou nějakých deset metrů z těch 3 000 000, co nás čekali, když se Peťo plácne do hlavy a s nevěřícným pohledem kráčí zpět pro svou peněženku a doklady. ((To je to čakanie, …človek potom zabudne aj nezabudnuteľné.)) Fakt jsem nechápal, jak to mohl zapomenout - já sám jsem si všechno zkontroloval snad desetkrát! …až někde v Polsku jsem zjistil, že jsem si zapomněl věc ještě důležitější – svůj opasek! Celých následujících deset dní jsem pak chodil s kalhotama omotanýma kolem kolenou – hlavně ke konci – jedli jsme jenom jednou za den, a nachodili jsme vždy kilometry, s batohama na zádech. Už nikdy nedosáhnu na svých vytoužených osmdesát kilo… .((Pešia turistika s plnou poľnou na chrbte je zaručene najlepšia diéta, ja som schudol 5 kilo, takže už mám iba 83.)) Ale zpátky. Vyšli jsme tedy opět, a lépe. Tentokrát jsme došli už nějakých padesát metrů, kde se nacházel první postupný cíl naší cesty – obchod u Gregvorka. ((Pán Brzda sa opäť prejavil, už si hryziem pery.)) Nakupuju základní životní potřeby – toaletní papír, dvoulitrovou láhev (kterou jsem pak vždy naplňoval na hajzlících, více či méně smradlavých (Miss smrad vyhlašuji „toaletu“ ve Varšavě) a čokoládovou tyčinku – již jsem tušil, že to bude poslední dobrá věc, kterou jsem si mohl vychutnat, na hodně dlouhou dobu. Mýlil jsem se – když člověk jí jednou za den, dovede si vychutnat i rozdrobený chleba se starou rozmačkanou paštikou. Nu, a odebéřeli jsme se na silnici. Již s určitýma zkušenostma z předminuloročního stopování skrz Maďarsko a podobné srandovní země jsme vyhledali první místo, a na základě stejných zkušeností čekáme čtyřhodinové čekání s následným hromadným odchodem na vlak do Krakowa. Ale máme štěstí – ani ne za hodinu nám zastavila dodávka, v ní docela pohodovej mladej chlápek, a že jede až do Katowic. Říkám si, že když už na Slovensku to jede, tak zbytek cesty profrčíme. Je vidět, že jsem vlastně nikdy předtím nebyl v Polsku. ((Zato ja som v Poľsku bol, a nejde ani tak o Poľsko ako o Poliakov. Priznám sa, mal som určité obavy, avšak bol som príliš optimistický.)) A to nemluvím o Lotyšsku.

Cesta zadrhává už po několika kilometrech, stojíme v nějaké kilometrové zácpě, jsme však v pohodě – hlavně že jedem, ušetřili jsme za vlak. Nevím jak Peťo, ale já jsem v tem moment už docela nadržený, dobrodružné já, celé dychtivé štěstím, se zase jednou pyšně tyčí nad mou duševní krajinou. ((Bol som nadržaný, priznávam dobrovoľne… .)) Nadšeně přejíždím rukama po autě, hodinové zdržení kvůli opravě mostu mně vůbec nevadí, stejně jako dusno. Hranice projíždíme v pohodě, tak tomu vlastně bude vždy, včetně hranic mezi Litvou a Lotyšskem (na těch jsme však museli za pohodu zaplatit…). ((Slovenskí colníci boli dosť zvedaví, že kam nás to náš dobrodinec vezie a keď im povedal, že máme namierené do Estónska, nezdržali sa pochybovačného až čo-ste-to-za-bláznov-ského smiechu. Neviem prečo, ale práve vtedy ma prvý krát napadlo ako je to hrozne ďaleko.)) Chlápek si odskakuje směnit peníze, my dva jsme ještě stále znehybnění radostí, že už jedeme, takže ještě stále nepřemýšlíme. ((Ja tomu hovorím zatmenie mozgu. Keby nám aspoň nepovedal, aký tam mali výhodný kurz.)) Později v Krakowě toho budeme litovat. Ale do Krakowa nás náš první stop nezavezl. Povídá, že nás klidně vysadí v Bialsko Biale, jestli chceme, ale předtím si ještě musí zajet do nějakýho západákova vyzvednout pro šéfa speciální zakázku. Vypadá to důležitě, takže přikyvujeme, zvláště když nemáme na výběr. Dojeli jsme tam a stojíme na cestě, chlápek zmateně pobíhá sem a tam, nemůže se dostat k té své špecizakázce, ve firmě neví, kdo to je. To musí být docela blbý, povídám si, a jdu vyhledat nějaké slušné místo pro mé první cestovní vylučování zplodin látkových přeměn. Uprostřed města se těžko hledá, dělám z toho veřejnou záležitost. Když se vracím, Peťo ještě stále poslouchá slovenské rádio, je tam přímý přenos z olympiády. Za chvíli se svíjí v křečích, Martikán vyhrál. Následně zjišťuji recidivu těchto křečí, navíc se stupňující se závažností, vyhrála i Elena kdoví jaká. Poslední kapkou je zjištění o jejich infekčnosti, pravděpodobně se přenáší vzduchem – přichází chlápek, stále nešťastný, s papírama v rukách, ale stačí chvíle kontaktu s Peťem a už má křeče taktéž. ((Kto by nezávidel 2 zlaté medaily behom 5 minút ;) .)) Raději odcházím z auta, jdu si sednout na batohy, které jsem předtím pracně vytahal z auta. Nedělalo mi dobře pomyšlení, že všechny mé věci leží ve volně přístupném přepravním prostoru dodávky, na který ani navíc nevidím, a tak jsem je zcela logicky přenesl na světlo mých očí. Byl jsem obviněn z fóbismu a označen za Curáka (odvozeno od The Cure – aby nedošlo k mýlce). Je to cena, kterou jsem ochoten za potencionální záchranu všech našich věcí zaplatit – nelehký je úděl hrdiny… . Po určité době se chlápek nachází, nachází jej i zaměstnanci firmy, a tak se dostává ke své speciální zakázce. Trochu mě zaráží, že to je metr čtvereční skoro-linolea, pravděpodobně právě vyřezaného z podlahy, zaráží to i chlápka, a tak raději kontaktuje šéfa. Je to ono. Taktně mlčím. Vlastně ne.

Nevím kdy přesně, ale stalo se, že jsme dojeli do Bialsko Biale, doprostřed města na centrální křižovatku, chlápek nás vysadil, zamával do foťáku, bohužel až po tom, co jsem ho vyfotil, a odjel. Chvíli stojíme na křižovatce, odhodláváme se k naložení batohů, a vyrážíme. Cesta vede do dlouhého kopce, zatraceně dlouhého. Naše strana cesty je navíc ta u srázu, takže žádná odpočívadla, žádná krajnice, nic. Jdeme a jdeme, naděje probleskne když vidíme značku, že benzinka je vzdálená osm set metrů, naděje zhasne, když vidíme, že je na druhé straně cesty, jdeme a jdeme, až jsme vyšli na kopec. Ještě stále jsme ve městě, Bialsko Biala, co do venkovní podoby k nerozeznání od českých a slovenských vesnic, je strašlivě roztahaná. Na kopci je nějaká restaurace, před ní minipidiparkoviště, nic moc místo na stopování, především kvůli tomu kopci, ale máme toho dost. Zde jme strávili několik hodin, situace vypadá nedobře. Střídáme se ve stopování, jeden stopuje a druhý hledá v atlasu řešení naší situace. Tak se prohodíme několikrát, slunce praží, díky strome za ten stín, a zastavuje nám černé auto. Rychle běžíme s batohama k němu, abychom zjistili, stejně jako řidič, že se tam nevlezeme – má nabouraný zadek, je tedy bez kufru. Ploužím se zpět do stínu, nadávám, první krize je tady. Po pár dnech si již mohu označit tuto krizi za zanedbatelnou, v měřítku pozdějších událostí. Asi po třech hodinách brutto nám zastavuje auto s nápisem Miescka stráz – Městská policie. Zrovna sedím, tak se schovávám za atlas, Peťo se opatrně přibližuje k autu, aby zjistil, vo co de. Pak na mně mává, všechno v pořádku. ((S mestskými policajtami nemá asi nikto dobré skúsenosti, tak mi aj trocha zredlo, ale v Poľsku je asi všetko naopak.))  Berem batohy, nasedáme, a jedem do Andrejchówa. To je městečko asi 35 kilometrů vzdálené, nic moc posun. Ale po třech hodinách je každý postup vpřed dobrý. To minipidiparkoviště totiž není zezdola ani vidět, jak to tak vypadá – i tenhle zastavil uprostřed silnice na kopci, zastavuje tak v tomto kopci dalších dvacet aut včetně jednoho udýchaného stařičkého náklaďáčku. Tipoval bych, že ten už to pak rozjel leda dozadu. ((Dôležité! Vodiči na severovýchod od Slovenska zásadne nepoužívajú krajnice na odstavenie auta.)) Takže super, že popojedem.
Chlap co nám zastavil, je taky v pohodě, jako ten předchozí. Mluvíme českopolskoslovensky, rozumíme všichni. Chlubí se nám svou geniální zkratkou do Andrejchowa, ukazuje nám značky, které „tutaj u vaš němace, he?“ či tak nějak podobně, vysazuje nás opět v centru, opět nás čeká šlapání. Lidi, copak jste nikdy nestopovali…? A to ještě nevím, že ten následující človíček nás vyloží sice na okraji města, ale ne za ním, alebrž před ním. Hanba jemu! A ještě ke všemu to byl člověk, který měl nesmírně otravný zvyk všechno co řekl opakovat dvakrát. K zbláznění. Hlavně k Peťovmu, protože to byl tentokrát on, kdo seděl vepředu a byl nositelem povinnosti komunikovat. ((Na senilitu či demenciu primladý, na inú formu mentálnej zaostalosti mal predsa len širokú slovnú zásobu, ale liezol na nervy statočne.)) Já vlastně jen seděl vzadu a bavil se. Stopli jsem ho na autobusové zastávce, už bylo odpoledne, kolem pěti hodin. Měl malé auto, podobně jako drtivá většina všech Poláků, co jsme kdy viděli. Během cesty nám popovídal o tom co dělá, kde dělá, proč to dělá, co dělá jeho dcera, jeho žena a podobně. To vše nám řekl vlastně čtyřikrát – jednak proto, že všechno vždy zopakoval dvakrát ihned, jednak proto, že když všechno dopovídal, začal znova – 2x2=4. ((Dve slová: Phobos a Deimos.)) Dojeli jsme do Krakowa, a jak už jsem říkal, vysadil nás na jeho počátku. Na jeho obhajobu musím říct, že u autobusové zastávky, na jejíž existenci nás dvakrát upozornil. Na naše námitky, že nemáme žádné zloté, odpověděl tím, že nás opět dvakrát upozornil na autobusovou zastávku. A odjel. Myslím, že bych ho nechtěl potkat dvakrát – 2x2x2=8, a to už by na mně bylo moc.

Ale byli jsme v Krakowě, a to bylo hlavní. Někde vzadu se převalovala myšlenka, že kdybychom jeli vlakem, jsem tam ve stejnou dobu, a ještě navíc k tomu v centru, ale vcelku v pohodě jsem ji zašlapal – kdybychom jeli vlakem, přišli bychom o to všechno, co jsem výše popisoval, a ještě bychom zaplatili. Myslím, že jsme udělali dobrý obchod. Samozřejmě, den ještě zdaleka nebyl u konce. Měli jsme ještě před sebou kdovíjak dlouhou cestu do centra Krakowa – plán byl dojít tam, prohlédnout si jej, a vlakem odjet za město, kde bychom se mohli vyspat. Když tak nad tím přemýšlím, nevím proč jsem nezůstali tam, kde nás vysadil, a nenašli místo na stanování tam. Asi proto, že bylo teprve něco kolem šesté, ještě spousta dne před námi, škoda promarnit to. Tož jsme opět vyšli, ten den už potřetí – žádný div, že hned ten večer se ke mně přidali kamarádi, kteří mně neopustili až do konce cesty, naopak, pobyli se mnou ještě i několik dní po ní – puchýře. Vlastně, ještě teď, když píšu tyhle „memoáry“, mi říkají, co a jak vlastně bylo. Musím jím poděkovat, bez nich by mé slavné dílo nikdy nevzniklo. Zezačátku však docela bolely. Pak jsem se je naučil ignorovat – neměl jsem jinou možnost.    ((Tieto trápenia som Adamovi nezávidel, mňa nohy akoby zázrakom neboleli, ale možno som aj menej šetril na obuvi.)) Krakow je velké město, a jako takové má správně velké předměstí – to celé nám nezbývalo než přejít, protože (a v tu chvíli jsme tedy začali litovat, jak jsem sliboval někde výše) jsme neměli žádný zlatý prášky na autobus. Hledali jsme bankomat, ale ten nikde. Ale to už byla noc. Ještě před ní jsem však Peťa přemluvil, abychom se šli podívat na ten kostel, co se tak pyšně čněl do nebe celkem nedaleko od cesty. Já nejsem člověk, který by nemohl zakončit den jinak než v kostele, ale tenhle se mi líbil, moderně postavený, ale velmi nápaditě. Samozřejmě trochu mručel (myslím tím Peťa), protože jako každý kostel stál i tenhle na kopci, ale pak mručet přestal, což, jak jíž dávno vím, je neklamný znak toho, že stav mé „objektivně“ zapříčiněné nemilosti u něj přešel z objektivního důvodu – kostel a celý ten komplex, ve kterém stál, byl opravdu velmi zajímavý, moc pěkně udělaný. ((Ten kostol sa mi vôbec nepáčil, ale čo som mal s ním robiť, keď som videl, aký je z neho naskákaný.)) Udělal jsem si pár pěkných fotek, prohlídnul své právě příchozí kamarády (viz výše) a v zapadajícím slunci jsme scházeli dolů z kopce, abychom nastoupili na cestu, z níž jsme kvůli kostelu sešli (v této větě není potvrzena přítomnost jakékoliv kacířské myšlenky. Jen to tak trochu zní). Během té cesty mi poprvé spadla karimatka, prachbídně umístěna na batohu. Není to nijak zvlášť významná událost, avšak chci i díky ní později dokumentovat svou blbost. Ale to až opravdu mnohem později. ((Možno keby som sa neustále netrpezlivo neobzeral za seba, kde sa ten Adam vlečie, asi by nás karimatka opustila už tu, ale to by bola dvakrát škoda.))
Bankomat nakonec nacházíme, vybírám peníze. Opodál stojí tramvajová zastávka, ale Peťo rozhodně míří dál, pravděpodobně hledat autobusovou zastávku… . Už je daleko přede mnou, běžet se mi s batohem nechce, nezbývá než vyjít. Nutno dodat, že to bylo nakonec dobré rozhodnutí – taková nelogická rozhodnutí, která se nakonec ukázala jako správná, udělal Peťo, výsostný logik, během naší výpravy ještě dvě. ((Niekedy proste príliš neuvažujem a idem. Aj keď som si uvedomoval tú blbosť, niečo ma hnalo vpred.)) Po cestě jsme totiž našli zahrádkářskou osadu. Už to je docela poblíž centra, takže náhoda jak čuník. Improvizujeme a měníme plán, zalízame podél Wisly hlouběji do kolonie a bez problému nacházíme místečko akorát pro náš stan. Naše první noc na cestě, stanujeme v centru Krakowa. Je jedenáct hodin, nebo tak nějak, stavíme stan a dáváme do něj všechny věci, připravujeme se na spaní – trvá to ani ne hodinku – balení ráno bude delší, a stejně tak tomu bude pořád. Po namáhavém dni se zabaluji do spacáku (hnusného, flekatého, těžkého, objemného, přesto málo hřejícího – nový spacák si vzala moje sestra na luxusní tábor někde u Přerova, mně na cestu do severních zemí zbyl ten starý – když jsem to zjistil při balení, chtěl jsem vraždit – nakonec se to omezilo na pět kopanců do sestřinina plyšáka).

Den 2. – Krakow, město králů; marné hledání židovského města, jeho synagog a levného dobrého polského piva; tvorba naprosto dokonalé tabulky s cílem urychlit přesun Polskem a následná těžká krize v Miechówě; vynález hry „na soucit“; odrovnání posledního polského křesťana; Poláci nás vyhánějí z Varšavy; soukromé představení u pokladny, jenom pro mě; Peťo Bystrozraký; další noční dlouhý pochod, tentokráte Wyszkówem.

A je nový den! Vstáváme v pět ráno, abychom si stihli prohlédnout Krakow a ještě do poledne se dostat z města a začít stopovat. Autobusem jedeme do centra, nevím kolik lidí jsem přizabil svým batohem, a teď je mi to už docela jedno – byli to Poláci, takže jsem vlastně vykonal dobrý skutek. Tohle je samozřejmě nadsázka. Ale ne zase nijak veliká. To jsme měli zjistit hned ten samý den. ((Xenofóbia sa sice nenosí, ale Poliaci sú fakt Poliaci.)) Dopoledne to však vypadalo dobře. Batohy jsme si nechali na železničním nádraží, podařilo se nám vykoumat systém ukládání zavazadel (pak jsem se ho pokoušel vysvětlit nějakým frantíkům, ale byli z mojí angličtiny trochu vedle. Doteď nevím, jestli to bylo mou angličtinou, nebo jejich angličtinou. Ale vzpomínám si, jak jsem jim v náhlém nadšení říkal: „Here you must put osm zlotých“, tak nevím…). ((Keď som videl, akí sú z Adama vedľa, tak som za nimi vybehol a skúsil to po francúzsky, ale šok z Adama ešte pretrvával a zrejme už nerozumeli ani svojmu materinskému jazyku.)) Odcházíme z nádraží – ouha! – foťák jsem nechal v batohu. Jsem zpražen zlým pohledem Peťa (ale na ten jsem dávno zvyklý), trochu to mrzí i mně, ale je to překonáno radostí z volného pohybu – dvacet kilo na zádech je fakt tíha. ((Krakow je príliš pekné mesto na prechádzku bez  foťáku, ale v podstate sme len tesne za prahom domova a kedykoľvek sa sem môžem vrátiť, tak som mu ten menší sklerotický záchvat odpustil.)) A navíc mně žene vpřed neodolatelná touha jíst. Podle mapy nacházíme staré město Krakowa, a jdeme tam. Vypadá slibně, obehnané vysokými hradbami, před branou si sedáme na lavičku s lavičkou na robustní obranný barbakán, a jíme – božský moment (který se pak bude mnohokrát opakovat (no, mnohokrát… .Desetkrát plus žranice v autobuse cestou zpět) – jedna z úžasných výhod tohohle desetidenního soužení. Ale nevím, jestli bych to vydržel, kdyby to bylo dvacetidenní soužení…). Po půlhodinové snídani, při které si hrajeme s obřím hejnem holubů, jež se kolem nás rozprostřelo, vycházíme na Královskou cestu Starým městem. Opravdu pěkná, spousta starých pěkně postavených domů, na náměstí mohutná a rozložitá pěkně zdobená majestátní budova, uprostřed ní dlouhý podchod obestavěný dřevěnými atmosférickými krámky s mnoha zajímavými sugestivními (nákupychtivost povzbuzující) krámy. Je asi osm ráno, město však teprve ožívá – po náměstí jezdí nejrůznější nákladní vozy, s nejrůznějšími úkoly – vozí materiál na stavbu stánku, odváží odpad, umývají silnice… Naším krakowským cílem ustanovujeme Wawel, královský zámek na pahorku nad městem. Po cestě na něj Peťo naříká nad nepěknými kurzy ve směnárnách (toto naříkání nás v silnější formě bude provázet celou cestu, aby pak vyvrcholilo takřka na jejím konci), já dychtivě nasávám vůni pečiva, jež poletuje mezi uličkami. Jsme však teprve na začátku cesty, bojím se utrácet (rozumné rozhodnutí, jak se později ukáže).
Wawel vypadá opravdu královsky, na kopci se ční jako opravdový vládce města, dlažděná cesta k bráně na kopci je jako stvořená k tomu, aby se po ní proháněli rytíři na válečných koních. Jdeme dovnitř a prohlížíme si komplex – budovy vypadají fantasticky, obrostlé břečťanem, s trávníkem je to horší – atmosféru vysloveně kazí automatické rozstřikovače. Ale jsem ochotný to prominout, v hradbách zámku se totiž ční čtyři mohutné a krásné věže, atmosféra je zpátky. Neutrácíme však peníze za prohlídku zbrojnic, pokladnic a dalších místností včetně nějaké nory nějakého draka, a poté, co si prohlídneme chrám Wawelu, včetně hrobky mýtického Vladislava Jagellonského, scházíme z kopce a jdeme se podívat do židovského města, Kazimierzi. Bohužel už nás tlačí trochu čas, stihneme vlastně k němu jen dojít, a už se obracíme. Jen se ještě trochu obracíme po aspoň nějakých synagogách, ale nějak jsme je přehlédli. Pamatuji se, že jsem stáli na malém náměstíčku, koukáme na plánek, vidíme přesně místo, kde stojíme, všude kolem nás značky synagog, ale když se zvedli oči od plánku, nikde nic. Někdo na nás asi vyzradil, že nejsme židé. Mám strašnou chuť na pivo, žízeň že z ní jde hrůza, ale stíháme vlak. Vlastně nestíháme, takže to vzdáváme, další jede za dvě hodiny. Vracet se už nevracíme, Peťo má podobné choutky jako já, takže hledáme nějakou hospu. Nikdy bych nevěřil, že to bude v Polsku tak obtížné. Snad půlhodiny hledáme, naděje na zahrádku už jsme se vzdali (v centru sice byly, ale pivo za pět zlotých? – nikdy!), pak jsme se vzdali naděje i na hospůdku a jdeme do hotelové restaurace poblíž nádraží. Dáváme si skvělé polské pivo Zywiec, které se po chvíli stává poněkud méně skvělým, především pro Peťa, nakonec ho však ztěžka dopíjím i já, skoro násilím. Spokojně (nikoliv spokojeně) zaplatíme každý sedm zlotých a jdeme na nádraží. ((Pre ilustráciu-dať si Zywiec v hoteli za sedem zlotých je ako vypiť Martiner alebo iný zo stredoslovenských rýchloserov za cca 70 korún.))
Vlak nás veze do Miechówa, čtyřicet kilometrů za Krakow. Peťo v něm vyrobil takřka dokonalou tabulku s nápisem „Warszawa“, pohrál si s barvičkami a nakonec tam na mé doporučení ještě dokreslil čtyřlístek. ((Neprotestoval som, aspoň nie nahlas, ale niečo mi hovorilo, že to nieje dobrý nápad.)) Dokonalé, s tímhle nám musí zastavit okamžitě. Vlezli jsme do Miechówa, po určité rozepři jsme našli správnou cestu, a začali stopovat. Čtyřlístek zafungoval asi po desetiminutách! Zastavil nám třicetiletý Polák v třiceticentimetrovém Fiatu Maluchu. Když nás po pěti minutách vyložil na hlavní silnici vedoucí do Varšavy, byl jsem happy -  seděl jsem totiž vzadu, a spolu se mnou ty dva batohy - hlavou jsem dřel o strop, o svých nohách jsem nevěděl, kde jsou, dýchání jsem podporoval rukama... . Silnice, na kterou jsem se poté vyvalil, byla pěkná, velká, rovná, se širokou krajnicí, stín tam také byl – čtyřlístek ještě stále fungoval. Perfektní! … …. Na tomhle perfektním místě jsme strávili s naší perfektní tabulkou s perfektním čtyřlístkem pět hodin. Zhruba někdy po čtvrté hodině trápení jsem to byl já, kdo navrhl, že pokud tu budeme ještě v poledne následujícího dne, vyrobím si tabulku „Slovensko“ a přejdu na druhou stranu cesty, a komu zastaví dřív, tam pojedeme. A myslel jsem to vážně, naprosto vážně. ((Ja takisto, aj keď som z toho nebol dvakrát nadšený.))
Po pěti hodinách jsem se zvedli a zkusili to zahrát na soucit – vzali jsme batohy na záda a šli podél krajnice po směru cesty. A samozřejmě stále stopovali. Později jsme tuhle fintu opakovali ještě několikrát, a mnohem dřív než po pěti hodinách, i když už ne s takovým okamžitým efektem – zhruba po pěti minutách nám totiž zastavil postarší Polák v malém autíčku, jak jinak – a ten na zavezl až do Varšavy! ((Po piatich hodinách čakania na ceste sa človek už ani neteší, je to taký nedefinovateľný pocit.)) Bylo už, jak říkám, pět hodin. Do Varšavy jsme přijeli až za tmy. Během cesty ten pán moc nemluvil, jen občas, nerozuměli jsme si už – byl z Varšavy, a tam už se člověk česky nedomluví. A ani slovensky. Zato jel jak drak – především v porovnání s ostatníma Polákama, kteří všichni do jednoho jezdili jak prasata. Zajímalo by mně, jak by to vypadalo, kdyby nebyla tak široká krajnice. Asi bychom to nepřežili. ((Aspoň sme sa dozvedeli, načo tie krajnice Poliakom sú.)) Předjíždělo se totiž jako o závod, hlava nehlava, auto v protisměru, neauto v neprotisměru. Ale hlavně že jsme jeli, směr Varšava, tedy správný. Jenom mně tak napadlo, že z Varšavy to bude domů dál. Nezbývalo mi než doufat, že jenom Poláci na jih od Varšavy naprosto ignorují vše, co stojí mimo silnici, včetně dopravních značek a stopařů. ((Iba ma tak napadlo, že z Varšavy to bude domov ďalej…  .)) Tak jsem doufal. Nutno dodat, že marně. ((Nápodobne…)) Ještě že jsou v tom krásném křesťanském státě i židé... . Ale zpět k Varšavě. Starý páneček padesátníček nás vysadil u tramvajové zastávky, zloté jsme tentokrát měli, takže to bylo dobrý. Potřásli jsme mu rukama, na památku mu nechali hromadu sena a klacků v autě, takže jsme odrovnali i toho posledního ochotného křesťana v Polsku, a vyšli jsme směr tramvaj. ((Snažil som sa to odpratať, ale fakt to nešlo a vtedy som prvý krát pocítil výčitky svedomia.Tak trochu verím v karmu.)) Sedím v tramvaji a koukám, každý druhý Polák vyholený na semiš, agrese v očích. Přede mnou sedí dívka, sice nijak zvlášť pěkná, a navíc s klukem, ale má nádherný parfém – chtěl jsem se jí zeptat, co to je za vůni, ale neodvážil jsem se, všude kolem samá tvrdost – mor na ty Poláky, člověk z nich i strach dostane. Raději držím pusu, ať mi do ní nic nevlítne. ((Tiež som nahodil pokorný výraz tváre… .)) Vystupujeme na nádraží, a oba dva máme v hlavě tu samou myšlenku – tady se nijak zdržovat nebudem. Pochodujem přes cestu, v hlavní hale pak porovnáváme vlaky se směrem našeho zamýšleného přesunu – v úmyslu máme dostat se ven z Varšavy někam směrem na E 67. Máme štěstí, jediný vlak, co tam večer jede, odjíždí až za hodinu, máme čas se zorientovat. Návštěva záchodků ve Varšavě je zajímavým zážitkem. Jednak to tam strašlivě smrdí, smrdí i voda kterou čepujeme do láhví, jednak jsou to strašlivě úzké prostory, dva se tam nemůžeme vůbec vejít, a tím nemyslím do kabinky, ale do celé místnosti, a jednak je to strašlivě drahé – 3 zloté za dva, děs a hrůza. Přišel tam také srandovní chlap, a začal se hádat s hajzlbabkou, o čem to jsem moc nerozuměl, bylo to varšavsky a moc hlasitě, zdálo se mi, že po ní chce slevu, protože…no, to už vůbec nevím, ale mám pocit, že se to týkalo nějakým způsobem nás – ukazoval na nás a hrozivě koulel očiskama. Ono je pravda, že se musel pořádně drápat, aby se skrze nás a naše batohy dostal k záchodu. Možná to i nestihl, potom bych to i docela chápal. Ale babka se nedala. Konec už jsem neviděl, šli jsme koupit lístky to Tluszszce, což byla díra někde docela mimo naši trasu, ale zároveň to byla jediná možnost, kterou nám polské vlaky ve Varšavě dávaly. Tušil jsem problémy s výslovností, koupi lístku jsem chytře nechal na Peťovi a těšil se na zábavu. Ta přišla. Řekl bych, že to bylo tak deset minut, co se Peťo vybavoval s kasařkou, chtěl po ní dva lístky do Tluszszce („do Tlušče“) a ona furt mu dávala lístky do Lodze („Lodže“)– zvláštní, a mě se to zdá celkem hodně rozdílný. Peťovi taky, nemohl to chudák pochopit. To ještě nevěděl, že si tohle prožije vpravdě jako deja vu při zpáteční cestě v Katowicích. Tam už mi ho bylo doopravdy líto. Teď jsem se jenom smál. Nakonec paní svitlo – „áá, do Tlužšče“ –, měli jsme z lístku radost jako bychom je vyhráli. ((Ja fakt netuším, ako môže byť v poľskom jazyku výraznejšia fonetická podobnosť medzi Tluč a Lódž ako medzi Tluč a Tlušč.)) Ani nevím, jestli se Peťo  zeptal na slevu, ale nedivil bych se, kdyby ne. Tak či tak, slevu jsme určitě neměli, bylo to drahý jako taxíkem. Ono je vlastně v Polsku všechno drahý, snad kromě jídla – při průjezdu Polskem jsme přišli dohromady o 1200 korun. A to jsme jenom jeli třikrát vlakem, dali si pivo, jednou jeli tramvají a jednou autobusem. A párkrát šli na záchod, to je důležité připomenout, vylučování je tam dražší než slučování. Když jsme již měli lístky, šli jsme do podzemí, kde byly nástupiště vlaků – musím přiznat, že to na mně udělalo dojem – je to v podstatě jako metro, ale mnohem obrovitější, včetně několika tunelů, které jsou opravdu dlouhé, dlouhé, dlouhé. Sedli jsme si na zem, podobně jako ostatní, protože v dohledu nebyla jediná lavička, asi jim došli peníze. Což se divím, za tržby na záchodě by se jistě dalo postavit nové nádraží. Ale už je tady vlak, jedeme tunelem z Varšavy docela rychle asi deset minut, než se dostáváme na světlo. Tedy spíše na tmu, bylo už deset hodin. Varšava byla docela velká, trvalo to asi ještě čtyři nebo pět zastávek, než jsme z ní byly venku. Chválabohu. Dojeli jsme šťastně do Tluszszce, vysedli do tmy na docela zajímavé nádraží – jedna velká cedule, jedna lavička, tři přiopilí Poláci, z toho dvě holky a dva vojáci (ale možná mu jen nevinně seděla na klíně), jeden velký železný most a jedna velká tma. Šli jsme teda někde do té tmy hledat si místo ke spánku, byl to dlouhý den plný emocí. Skoro to i vyšlo, nebýt Peťa a jeho bystrých očí – spatřil vlak s nápisem Wyszków, tedy vlak jedoucí do města přímo na E 67. Peťo odvedl svůj kus práce, byla tedy řada na mně, abych nejdřív vůbec našel někde v té tmě železniční budovu – byla tam, ale docela daleko. Tam jsem pak dokonce našel i okýnko s jednou milou postarší paní. Spustil jsem na ni anglicky, ale uznávám, bylo to fakt naivní, dokonce ještě o něco víc naivnější, než když jsem to chvíli předtím zkoušel na partu průvodčích při hledání stanice. Po minutě mi došlo, že mi nerozumí, zareagovala na jediné slovo, které poznat šlo – Vyškov. Ještěže tak, kdybychom měli jet do Tluszszce, nedomluvíme se asi vůbec. Koupil jsem lístky, za spoustu peněz, protože o slevách jsem se tady opět nic nedověděl a nastoupili jsme do vlaku. Za několik desítek minut vystupujeme ve Wyszkówě. Tma tam byla teda stejná. Vycházíme do města, abychom se následující hodinku motali, než najdeme tu proklatou E 67. Kolem nás se promotávají Poláci a Polačky, jestli měl někdo z nich méně než jednu promile v krvi, tak mně zastřelte. Konečně se dostáváme na pevnou půdu, kráčíme po naší staré dámě směrem ven z města, naše oči pátrají po prvním náznaku jeho konce. Máme toho plný kecky, ale ještě je musíme napěchovat o něco více, neb strom, pod kterým jsme nakonec zaparkovali, je od nás v této chvíli vzdálen asi tak tři čtyři kilometry. Zatímco k němu neochvějně kráčíme na chvějících se nohou, zkoušíme stopovat, Peťo snaživě mává baterkou, kamióny však kolem nás burácí nadzvukovou rychlostí. ((Dosť naivné, ale náhoda je blbec. Stopnúť tak kamión niekam do Rigy by bolo fajn, ale nebola by to taká sranda.)) Naše cesta končí asi v jednu hodinu v zahradě nějakého domku pod planou jabloní. Rychle vybalit a spát, zítra v šest vstáváme. Juchů.

Den 3. – nesplněné sliby krásného začátku dne, přeměněné v zoufalé čekání na maličký zázrak; maličký zázrak se stal, a to v režii Davidovy hvězdy; užíváme si maličkého zázraku naplno v podobě slastné krmě; ještě stále jej užíváme, momentálně  v podobě slastné koupele; Lietuuuvaaa!; úspěšné číhání za retardérem; jemná sprcha v Alytúsi; těžká sprcha v Alytúsi a zbabělý útěk do okolních lesů; nedobrovolná hra na námořníky ve vlastním stanu.

A máme tu opět krásný nový den, jehož krása je poněkud pošramocena brzkým vstáváním, ale začínáme si zvykat. Ja si stále nezvykám na čakanie… Ja:rýchlo vstať, zbaliť, vyšťať a je to. On: Dal jsem si fazolky, hned po ránu, byla to božská mana a naplnila mně energií. Měli jsme dobrou náladu, teda aspoň já, dokonce jsem trochu pokecal s Polákama na benzince, kde jsem šel škemrat o klíčky na WC. To jsem ještě nevěděl, že zhruba za dvě hodiny budu pochodovat od nikam do nikam po asfaltové cestě s batohem na zádech. Ale také jsem nevěděl, že už ten den budeme v Litvě. Stopovali jsme nedaleko od místa, kde jsme spali, mimochodem, byl to nějaký ovocný sad rodinného domečku, a asi za půl hodinku nám zastavilo autíčko, byl to myslím Peugeot Partner. Nasedli jsme, za volantem seděl Polák, který jel do Ostrówa Mazowieckeho nebo nějak tak, což bylo město 45 km naším směrem. Teda nic moc, ale jeli jsme. Přiznám se, že toho člověka si nejsem schopen moc vybavit, ale nebyl mi moc sympatický – možná právě proto – jsem to ale egoista! Naopak Peťovi se vcelku líbil. Nechápu, jak mohl, vzhledem k místu, kde nás vysadil. Bylo to sice na naší silnici, to jo, ale zrovna to bylo místo plné podjezdů, přejezdů, kruhových objezdů a odboček. Na tom se fakt nedá moc stopovat. ((Vtedy som taký pocit nemal, a ako vždy v podobných situáciách bol Adam označený za fóbistu, ale tentokrát sa nemýlil.)) Naložili jsme si tedy skříně na záda a vyšli jsme. A já byl tak trošku zlý – slunce pražilo na záda a krk, nevěděli jsme, kam vlastně a jak daleko jdeme, kolem nás svištěla auta, a mně tak moc bolely puchýře – nemohl jsem uvěřit tomu, že ještě před dvěma hodinami mi bylo tak dobře. Ale člověk nemá moc na výběr, když je na cestě daleko od domova – držel jsem hubu a šlapal. ((Síce trochu pomaly, ale neviem ako by som si poradil ja s takými pohoriami na nohách – tak som držal hubu a šlapal.)) Pomalu jsem si zvykal na bolest (Pamatuji, že na střední škole mi učitelka přesvědčeně tvrdila, že jediné, na co se opravdu nedá zvyknout, je bolest. Už tehdy jsem věděl, po mých zkušenostech, že to je hloupost, teď se mi to jen potvrdilo). Míjeli jsme jeden most za druhým, vždy si pod nějakým sedli a na chvíli odpočinuli, napili se z našich hubnoucích zásob vody a vyšli dál, do nikam. Asi po dvou či třech hodinách se stalo něco neuvěřitelného – zastavilo nám auto!, reagovalo na naše už lhostejně natažené ruce. Byli to dva milí postarší lidé, muž a žena. Naložili nás na té bezútěšné šestiproudové cestě, pohostili nás jabky, švestkami a kedlubny, povídali si vesele s námi, řekli nám, že jedou až do Augustówa, což bylo skoro tři sta kilometrů (možná dvě stě, nevím přesně) naším směrem. Takový malý zázraček. Zvláště když řekli, že se pro nás vrátili, což na týhle silnici znamenalo jet na místo, kde se dá otočit, pak jet nějakou dobu zpátky, najít další místo, kde by se dalo otočit a vrátit se do původního směru. Peťo předtím povídal, že když někdo doopravdy zastavit chce, tak zastaví, ale věřím tomu až po téhle exemplární ukázce. Řídila žena, opravdu nevím, jak se jmenovala, zapomněl jsem, ale její muž se jmenoval Adam, to mi tam zůstalo, z nejasného důvodu. Neustále telefonoval, někdy francouzsky, někdy polsky. Říkali nám, že jedou na dovolenou, na čtyři dny k jezerům na severu Polska. Mezitím nás zavezli do jedný malý židovský restaurace, kde jsme se mohli na jejich účet nadlábnout kuřete na medu. Servírka byla židovka od prvního pohledu, ale fakt nevím proč. ((Tiež ma napadlo, že vypadá ako typická židovka, zaujímavé… .)) Trošku jsem tam trapasil s láhví na vodu, ale naplnit ji bylo potřeba, tak co (to, že jsem ji pak zapomněl v jejich autě, když odjeli, je druhá věc). Na záchodě (čistém, mimochodem) jsem si zažertoval s umyvadlem, bylo totiž bez kohoutku, na optické čidlo, které bylo na docela netradičním místě. Trvalo mi snad tři minuty, než jsem ho našel. Za mnou přišel na záchod Peťo, těšil jsem se, až ho budu znervózňovat při hledání čidla, ale dostal mně hned dvakrát, mrcha. Nejdřív tím, že když šel ze záchodu, tak kolem umyvadla prošel naprosto bez zájmu, a když jsem na něj zavolal, že by bylo fajn si umýt ruce (nijak mi na tom obvykle nezáleží, opravdu, ale v tuhle chvíli šlo o vtip!), vrátil se zpět a čidlo našel po třiceti sekundách. Můj bleskový výpočet mi oznámil, že mu to zabralo šestkrát méně času než mně. Výsledek jsem si samozřejmě nechal pro sebe, šel jsem si raději dopít pivo, které bylo taktéž na účet našich milých židáčků, a když říkám židáčků, myslím to bez pejorativního nádechu, zdrobnělinka má pouze vyjadřovat náklonnost, kterou jsem k nim cítil – moje cena je velmi nízko, stačí jedno kuře na medu po třech dnech paštiky. Aby toho nebylo málo, tak nás ještě zavezli k jezeru, do velmi pěkného prostředí, samé borovice a dřevěné stavbičky, kde jsme strávili půlhodinku koupáním. Jezero bylo báječné, smyli jsem ze sebe třídenní špínu, což je samozřejmě nic, ale mé nohy děkovaly až do večera. Bylo to vyjímečné jezero, celé jeho dno bylo porostlé nějakým křovím, po březích se plazili zelení hadi – fajn že jsme u něj byli. Protáhli jsem se s míčkem, zaplavali, zacákali…paráda. Trochu mínusem byly ty karavany kolem nás, ale člověk si už zvykl na to, že pěkná nezamořená místa bývají zamořena. Nu, po nezbytném veřejném striptýzu jsme se nasoukali zpět do auta a nechali se našimi skoroanděly zavézt až na litevské hranice – samozřejmě, že to pro ně byla už zajížďka. A proto žádný div, že jsem jim věnoval tolik místa. Hranice jsem již přešli pěšky, nesli jsme si sebou vědomí toho, že židé to u nás vyhráli s křesťany K.O. způsobem. A také vědomí toho, že na nás Adam se ženou čekají v hospůdce za hranicemi, to kdybychom zjistili, že jsme na špatném místě a chtěli bychom zavézt o nějakých sto kilometrů jinam na větší přechod. Už no comment.
No, jsme v Litvě. Sedíme pár metrů za přechodem, ale především za retardérem, který se nám zdá velmi užitečným zařízeníčkem. Přemýšlel jsem, že by nebylo od věci příště vyjet na stop s nějakým přenosným, věci by to značně urychlilo. Jen ještě nevím, kterým směrem, je třeba to promyslet. ((Hm, v Litve retardéry, v Poľsku retarďáci.)) Ale i tak ho asi nebylo v Litvě zvlášť potřeba, protože tam jsou lidem mnohem ochotnější zastavit. Vlastně hned první Litevec, kterému jsme ještě na celnici ukázali naši tabulku s nápisem „Vilnius“, nám zastavil. Byl to zvláštní patron v otřískaném mercedesu, zastavil a naprosto nijak nereagoval na naše pokusy zeptat se jej, kam jede. Teprve po půlminutě vzhlédl a řekl Kaunas. Dřív než jsem stihl říct, že to je dobrý, řekl Peťo, že bohužel. Litevec pokrčil rameny a odjel. Nevěděl jsem, jestli nemám Peťovi alespoň tak trochu propagačně vynadat, ale nechal jsem to být. ((Bol to jediný Litovec, ktorý mi bol vrcholne nesympatický a nejak som tušil (zase), že ho mám napriek tomu, že je to očividná blbosť, poslať kadeľahšie, aj keď sa Adam trochu zlostil. A navyše chcel som ísť do Vilniusu a Kaunas bol dosť mimo.)) Stejně se ukázalo, že to bylo další z těch jeho skoro už pověstných na první pohled nerozumných rozhodnutí, jejichž smysl se pak však ukáže v mnohem zářivějším světle až z pohledu pozdějších událostí. ((Nejak mám pocit, že všetko čo sa nám prihodilo, aj to čo sa nám zdalo minimálne ako nepodarené (povedané slušne), pomohlo v konečnom dôsledku k úspešnému dokončeniu cesty s malými úpravami podľa našich predstáv a k vytvoreniu celkom zaujímavého príbehu.)) Litevec teda odjel, sedli jsme na trávu a domluvili se, že příště do Kaunasu už pojedem. Koukám kolem sebe, krajina ještě stále připomínala tu naši, dokonce jsem viděl borovici, která jako by z oka vypadla těm, které šlechtí můj tatík doma. Ty se poznají podle neuvěřitelně tenkého a tvarově deformovaného vrcholu, který jako by zakončení Mikulášovy hole z oka vypadl. Nelenil jsem a ubohou borovičku vyfotil, těšil jsem se, jak s fotkou budu provokovat tatíka, jestli se teda někdy vrátím domů. Co bylo zvláštní, vzpomněl jsem na taťku, a náš příští hostitel mu byl velmi podobný, chováním i vzhledem. Byl to člověk v pěkném žlutém pick-upu, batohy jsme si hodili na korbu. Chvilku jsme absolvovali povinný rozhovor, který jsem skoro ve stejné podobě, akorát že česky, už tolikrát slyšel vždy, když vzal do auta nějakého stopaře taťka, pak nastalo stejně očekávané ticho. Nemohl jsem se vynadivit, a co teprve, kdybych se ještě dozvěděl, že ten chlápek vysazuje tady v okolí borovice, které si sám pěstuje. Nakonec jsem však přeci jen objevil rozdíl – můj taťka nikdy žádnému stopaři nic nedal, ale tenhle nám na rozloučenou dal láhev minerálky. Mile nás to překvapilo, a to jsme ještě nevěděli, že vlastně úplně každý Litevec, který nám zastaví, nám něco dá – buď věc, nebo peníze, nebo službičku. V porovnání s Poláky propastný rozdíl, člověk by nevěřil, jak velkou sílu může mít jedna pomyslná čára, existující jen na papíře, označena jako hranice. No ale zpátky k praktickým záležitostem. Dvojník mého otce nás právě vysazuje za Alytusem, do Vilniusu to je přes stopadesát kilometrů, je pozdní odpoledne pěkného dne. Momentálně máme fakt dobrou náladu, hlavně já, protože jsem se shledal se svou karimatkou, kterou jsem už pokládal za ztracenou – když jsme jeli v tom autě, podíval jsem se dozadu na batohy, a místo kde mívám upevněnou (nebo spíš „upevněnou“) karimatku, bylo prázdné, už zase. Pro nezkušené podstannocležníky je třeba zdůraznit, že taková karimatka, ač nejlehčí člen výpravy, je nesmírně užitečná, stará se tak řekl bych o 30% tepla, které mi umožňuje přežít přeci jen už chladné noci. Ztratit ji tedy není žádná výhra, jako například v případě mého spacáku, a proto mně její už předpokládaná ztráta dost mrzela. O to větší radost jsem měl, když jsem ji při našem vykládání našel volně ležet na korbě. Navzdory tomu jak je lehká, opravdu div, že neulétla. Samozřejmě, že jsem to nepokládal za dostatečný důvod pro to, abych ji už upevnil konečně pevně. Zastrčil jsem ji tam kde byla a vyšli jsme hledat místo na stopování. Nešli jsme dlouho, vlastně hned za hranicí města skládáme batohy a zkoušíme to – když je tak báječný den, tak třeba to naše štěstí bude pokračovat. Abych pravdu řekl, tak nepokračovalo. Místo toho začalo pršet. Nejdřív jen tak jemně, varování. To jsme ale nepochopili, a tak neuposlechli, navíc vypadalo, že se to trhá. Trhat se to určitě trhalo, ale někde jinde, poněvadž nám se na hlavy spustil pořádný slejvák. Peťo zkoušel stopovat i tak, ale přesvědčil jsem ho, že v téhle situaci je soucit přebit strachem ze zašpinění auta, takže jsem zdrhli do naštěstí nedalekého lesíka. Pršelo strašně, stavět stan v dešti a tmě není nic pro slabší povahy. Když bylo vše hotovo, naházeli jsem věci do stanu, včetně sebe. Není třeba dodat, že ve stanu nebylo suchého a teplého naprosto nic. Stan mokrý, spacák mokrý, batoh mokrý, oblečení mokré… žádná sranda, mokrá natož anglická. Převlíkám se do suchých hadříků, jež jsem našel uprostřed batohu (alespoň ty mi zůstaly, ale to je snad to nejskromnější přání poutníků, takže jsem ani neděkoval), zatímco pozoruju Peťa, jak se souká do spacáku tak jak je, tedy promočený skrz naskrz. Docela blbost, a tak přemýšlím, jestli ho nezkusím přesvědčit – přeci jenom, člověk může dělat blbostí kolik chce, když je sám a doma, ale takhle… .((Blbosť to bola, ale premohla ma únava a navyše vedel som, že neochoriem.)) Nakonec to nechávám být, nemám zrovna náladu na přesvědčování. Den byl sice fajn, ale teď lije a lije. Není to však tak strašné, věci na sobě mám skoro suché, spacák je uvnitř taky skoro suchý, karimatka skoro hřeje (moje zlatíčko), skoro je fajn ležet takhle ve stanu a poslouchat to hřmění a burácení tam venku, daleko. Ale stejně jsem v té chvíli zatoužil tak mocně být v teplé a úplně suché posteli, tak mocně…- vždycky si teď, když jsem doma a jdu spát, na ten pocit vzpomenu, a je mi strašlivě dobře.  Však tohle přání bylo v té chvíli nesplnitelné, čekala nás ještě dlouhá cesta. Pokud teda Peťo neonemocní. Ne že bych se toho bál. Spíš jsem přemýšlel, co budeme dělat, jestli takhle bude pršet i zítra ráno, a třeba ne jenom ráno, ale celý den. Myslím, že by to byla docela bezvýchodná situace. ((Tiež som na to myslel, ale nie dlho, lebo pri stopovaní je dôležité pozitívne myslenie a schopnosť etapovania, t.j. byť v relatívne suchom stane a zaspať v ňom je úspešné ukončenie poslednej etapy dňa a čo bude zajtra je jedno, lebo riešiť sa to dá až zajtra.)) Raději jsem nad tím přestal přemýšlet, zkusil jsem doufat, že zítra bude pěkný den. Zabralo to, jak jinak – je skvělé, když se člověk dokáže na povel odpoutat od racionálna a opít se iracionálnem. Usnul jsem.

Den 4. – investice do anglického vzdělání se vracejí v hmatatelné podobě; zábava zadarmo na turecko-litevských záchodech; Vilniuské kostely, bašty a plátové zbroje; nerozluštitelná Mona Lisa; blízké setkání třetího druhu, bohužel jen se zmrdkou; další blízké setkání třetího druhu, bohužel jen nakrátko; poslední setkání tohoto dne, naštěstí jen normální, s normálním vyhulencem; závody s blondýnkou v mercedesu.

A je ráno, ráno krásného dne! Úúúžasnééé!!! Slunce svítí, všechno nám pomalu ale jistě usychá, já tiše zpívám a pískám si, Peťo už zase stojí na kraji silnice s cedulkou. Netrvá to dlouho, a zastavuje nám černé drobné autíčko, uvnitř muž se ženou, kolem čtyřiceti padesáti let. S určitými obtížemi nacpeme naše batohy do jejich maličkého kufříku, řekl bych, že jsem jim tak trošku zašpinil bahýnkem věci, ale co nadělám, a už sedíme na zadním sedadle. Paní se snaží komunikovat anglicky, jde jí to ještě hůř než nám, ale valíme to před sebou silou, daří se získávat sympatie. ((Dokonca som jej na jej prianie dal svoj e-mail, keby náhodou chcela prísť na Slovensko lyžovať, ale asi nechcela… .)) Byla to dobrá investice. Nejenže nás zavezli až do Vilniusu přímo na železniční nádraží, ale ještě nám dali 50 lit. Pamatuji si, že když mi je dávala, tak se ve mně ozval obvyklý reflex odmítání, který byl ale vzápětí na padrť převálcován praktickým rozumem, peníze jsem jí skoro vytrhl z ruky. Ani trochu se nestydím. Ty peníze nám docela pomohly, nebylo to málo – v Litvě je průměrná měsíční mzda 400 lit. Zamávali jsme jim, za padesát lit si to zasloužili (pozor, to je cynická nadsázka), a už jsme koukali, jak funguje mechanismus úložny zavazadel. Podařilo se, a tak jsme se batohů zbavili, navíc jsem trochu nakoupil, když už nám ty peníze osud přihrál (utratil jsem tak maximálně čtyři lity, ale hned mi byla Peťom udělena důtka). ((Nakúpil riadne sprostosti, ale čo už s ním… .)) Taky jsem se pobavil na záchodech – byly to ty pověstné turecké záchody, o nichž jsem už tolik slyšel, ale na vlastní oči jsem měl tu čest až v Litvě, ve zcela nové, na všech možných místech lesklé a prosklené budově železničního nádraží hlavního města. Ale byly zadarmo, Litva se mi líbila stále víc, a líbí stále, i když vím, že notnou část obliby získala Litva díky předchozím zkušenostem z Polska. A i voda byla dobrá. Paráda.
Vyšli jsme do města, náš plán byl docela jasný, protože docela obvyklý – projít město, být zpátky včas na železniční stanici, vyjet vlakem za město, a pak se uvidí. První ze všeho však bylo třeba nutno doplnit zásobníky energie – alespoň ty mé byly naprosto prázdné, a to už opět delší dobu. Teda, je mnoho věcí, na které jsem ochotný si zvyknout, je dokonce mnoho věcí, na které si zvyknout chci, ale hlad mezi ně teda rozhodně nepatří. Jinak je Vilnius celkem fajn město, některé jeho části jsou rozhodně zajímavé, a velmi se mi v něm líbil jeden pravoslavný kostel, jehož jedinou chybou bylo, že stál na kopci, jak jinak. Ale je tam toho o dost víc, však tam také bylo spousty zahraničních turistů, skoro jako v Praze. To mě trochu vadí – ne teda nijak zvlášť ti turisti, jako spíš jejich auta. Holt, turisté nesnášejí turistiku, a tak si musí své líné zadky dovézt autama až přímo do centra, jehož atmosféru jimi pak docela dost kazí. Ale nic s tím nenadělám, prořezávat pneumatiky se mi ten den nechtělo, a tak to ignoruju. Raději prolézám kostely, je jich ve Vilniusu snad víc než obyvatel, a skoro všechny mají něco do sebe. A velikánské až k nebesům. Už jsme se chtěli vrátit, když jsme z jednoho kopce uviděli jakýsi zajímavý pahorek s mohutnou baštou, vypadala zajímavě, a tak jsme nelenili a nohy nešetřili, směrem k baště vyrazili. Po cestě jsme procházeli parkem, jenž nás pobavil hned na začátku – byla tam tabule, co snědla vtipnou kaši, ale nemyslím to nijak zle – místo obvyklých nudných příkazů tam byly příkazy zábavné, jako například „usmívejte se“, „nechoďte víc jak čtyřicítkou“, a „neshazujte auta do řeky“. No, možná ty značky znamenaly něco jiného, ale takhle jsem si je vyložil já. Byla tam také značka s vyobrazením Mony Lisy, ale zas tak chytrý nejsem. Mudrc Peťo se také podivoval, tahle záhada zůstane nevyřešena. Došli jsme k pahorku, na kterém bašta spolu se zbytkem opevnění stojí, cesta do kopce už se stává v tomhle městě rutinou. Především na téhle cestě je docela velké množství žebráků, mají to dobře očíhlý – každou chvíli někdo zastaví. My dva však bez zbytečných problémů a zastavení docházíme až na vrchol, je to docela maličký komplex, opevnění, asi stanoviště děl, alespoň tak mi to připadá. Vejdeme do věžičky, koukám na těžké dělové koule a mohutné hlavně děl, Peťo mně přemlouvá, abych vysolil čtyři lity na další prohlídku. No co, jsme tu, abychom něco viděli, takže nás lity opouštějí a jdeme nahoru. Schody jsou to věru úzké a točité na pětníku, obejdu se několikrát a jsem nahoře. Po cestě jsme nikoho nepotkali, docela štěstí, vyhýbání musí být docela obtížný, nějací mrtví by u toho určitě byli (zpátky už to tak snadno nešlo). Nahoře jsou vystaveny pěkně udělané plánky celého opevněného komplexu, samozřejmě v ideálním stavu, něco z historie je nalepeno na zdech, ale ani já ani Peťo  litevsky moc neumíme. ((…)) Velmi pěkný pohled byl na zbroje a zbraně středověké, obzvláště jedna zbroj na mně udělala dojem, plátová, ale i kroužkové byly ohromné. Nosit bych je ale nechtěl, měl jsem kdysi možnost jednu takovou košilku potěžkat, a měla kolem patnácti kilo. Pak ještě honem na střechu, porozhlédnout se spolu s další snad tisícovkou občanů po střechách hlavního města Litvy (nutno říct, že takhle z výšky to tohle město ztrácí dost hodně z toho, co člověk nachází mezi zdmi) a pochodujeme zpátky na nádraží. Po určitých orientačních minipotížích, které jako by předznamenávaly naši totální prohru o pár dnů později, nacházíme nádraží, a naštěstí také naše věci. „Naštěstí“ je také, ač se to nezdá, velmi relativní pojem, protože když jsem si navlékal tu tíhu na záda, nadával jsem jak Dán. V tu dobu už byl náš plán trochu pozměněn, Peťo mně přemluvil, abychom ušetřili za vlak a zkusili se dostat z města pěšky, přeci jenom není tak velké. Kdyby nic, tak se ještě v noci vrátíme na nádraží a pojedem prvním vlakem. Proč ne nakonec, říkám si, už je to dlouho, co jsem trávil noc na stanici, takže vycházíme na několikakilometrovou túru po Vilniuských pahorcích. ((Bolo ich viac ako sedem… .)) Tenhle den už jsem dávno své nohy necítil, takže cesta byla celkem v pohodě, koukal jsem kolem sebe po Litevcích, vypadají docela příjemně. Holky docela často chodily bez zbytečných omezujících textilních zařízení, takže jsem jim promíjel i poněkud křiklavé zmalování (které se později ve srovnání s Lotyškami ukázalo jako naprosto skromné). ((No, ja mám síce o kráse cudzích dievčat zakázané polemizovať, ale…:) .))
Nakonec jsme to zapíchli ještě ve Vilniusu, došli jsme totiž na naši cestu a tam nás hned vyprovokovalo jedno pěkně umístěné odpočívadlo. Auta tudy jezdili docela pomalu, sice dvouproudovka, ale přesto to vypadalo jako docela fajn místo. Litevci sice tentokrát moc nemávali, nebo jsme alespoň díky zapadajícímu slunci neviděli, ale přesto nám zastavil pěkný Volkswagen Transporter. Na první pohled to vypadalo perfektně, ale pak jsem nahlédl do kabiny a pozdravil, a dost nevrle mi odpověděla jedna nebojím se říct čůza, hned zkraje vrcholně nesympatická, přesně ten typ „žen“, z kterého mi vstávají chloupky na předloktí. Řadím jsem zpátečku, raději jdu kontrolovat házení věcí do kufru, který nám otevřel naopak docela pohodový člověk, a nasedli jsme. Bohužel, sympatičnost mladíka byla na hlavu poražena čůzovstvím jeho snad ne milé, takže když jsme se dověděli, že nás vezou jen na lepší místo na stopování, docela se mi ulevilo. Vysedáme o pár kilometrů dál, stále na stejné cestě, jsem ještě znechucen zmrdicí, takže zmateně ani nepodávám ruku klukovi („Probůh, jak jsi mohl mít takovou smůlu?“), aspoň že se usmívám. Auto odjíždí, ani ho nefotím, za trest, protože když se tak kolem sebe rozhlížím, tak jsme si docela pohoršili. Stojíme na autobusové zastávce, před námi už tříproudovka, auta jezdí fofrem. Vracet se nám ale nechce, takže sedám a Peťo jde zkusit štěstí. Přeci jenom, teď už je to na stanici docela kus, lepší by už doopravdy bylo, kdybychom se dostali z města takhle. Litevci jsou ale ještě stále pro mě příjemní, je docela veselé, že když kolem nás někdo prochází, nezřídka si dá tu práci a ujde pár kroků navíc, aby se podíval, kam to jedem. Jedna moc milá holka, milá chováním a krásná vzhledem, se nás i ptala. „Do Rigy, krásko“, říkám jí úsměvem. Oplácí mi jej a odchází přes přechod, doprovázena mým pohledem. Měla asi třicet, šla s nákupem, asi domů k dětem, ale byl to ten typ ženy, kvůli kterému bych byl schopen dělat věci. A jsem ji vděčen, že smazala vzpomínku na předchozí „ženu“. Tahle byla opravdová. ((…)) Avšak nejen kvůli tomu, ale i kvůli nadcházejícímu večeru, kvůli jiným příjemným lidem, kvůli fajn dnu, díky příslibu mnoha dalších dnů na cestě na sever, dostávám náladu, ve které bych byl nejraději pořád – euforickou. Daří se mi jí však dosahovat v průměru jen dvakrát za týden doma, jednou za den na téhle cestě – jeden ze zajímavých poznatků, které jsem si s sebou odnesl. ((Potvrdzujem. Aj keď dôvod euforickej nálady býva na ceste zväčša prostý, snáď až primitívny. Na ceste sa človek aspoň na chvíľu priblíži k niečomu, čo stojí za to prežiť, aj keď s mobilom a kreditkou to už nieje taká romantika. Nuž , civilizácia nás poškvrnila. Kapitalizmus je nakažlivý.)) Zpívám si a prozpěvuju, mluvím sám se sebou o hloupostech, Peťo se na mně trochu podezřele dívá, ale myslím, že je mu taky celkem fajn. Zastavuje nám další auto, již od pohledu šílené – přijelo k nám zpátečkou z velké dálky, míjelo nás podle Peťa už před několika minutami. Byly v něm dvě šílené holky, které naprosto ignorovaly zastavovací místo pro autobusy, kvůli kterém jsem stáli zrovna tady, a ne někde kdekoliv jinde na silnici, a zastavily těsně před rozšířením silnice. ((Ďalší príklad ignorácie krajnice, respektíve odstavného pruhu, záhada.)) Něco na nás pokřikují, rukama nás pobízejí, ať jdeme k nim. Snažíme se jim také rukama ukázat, ať popojedou o tři metry do odstavného pruhu, ať neblokují dopravu, ale to by bylo na ně moc normální. Místo toho volají naléhavěji (znělo to jako „aleé, aleé), poněvadž za nima stojí autobus, který pravděpodobně chce zastavit na té autobusové zastávce, jejíž příjezd holčiny blokují. Nevypadá to, že by tyto chtěly udělat rozumnou věc, takže se vrháme spolu s našima batohama po hlavě na zadní sedadla. Přibuchuju dveře už za jízdy, v zátylku cítím vražedný pohled autobusáka. Holky jsou vcelku pěkné a milé, srandovní a legrační, já mám navíc euforii, takže si s nima rozumím ((.Prestávam ľutovať, že sme predsa len nešli vlakom, bola to fakt sranda.)) Doopravdy je mi líto, že nás vezou zase jenom na lepší místo... .Vůbec se nedivím, že aby to místo našly, půjčují si naši mapu a asi pět minut se nad ní s hlavami dohromady radí. Vyfotím to, abych nezapomněl, a už jsme zase na silnici, holky odjíždějí. Další kilometr dva za námi. Paráda. Stojíme na místě naprosto nevhodném pro stopování (samozřejmě ještě stále se nedivím), takže balíme věci na záda a jdeme. Začíná se stmívat, když vycházíme z Vilniusu, ruce napřaženy k cestě.  
Už se spíše dívám, kde bychom postavili dům, když nám zastavuje další auto. Za volantem sedí takovej vlasatej týpek, čili typický zástupce rodu vyhulenců, ukázkový příklad z učebnice. Takže je mi jasný, že se není čeho bát, nasedáme, Peťo jede v nákladové části pick-upu, já v kabince. Komunikací se navzájem neobtěžujeme. Cesta je jednotvárná, po dálnici vedoucí, jsem rád za oblohu, na níž zapadající slunce maluje čarokrásné malby na plujících mracích. Týpek nám zcela v duchu národním nabízí cigarety a vodu. Pak na dálnici najde opuštěně jedoucí mercedes, který řídí blonďatá mladá žena, takže na nás zapomíná, a snaží se jí mermomocí předjet (předtím totiž předjela ona nás). To se mu i daří, když ji předjíždí, jede chvilku vedle ní a pokukuje po ní, já na ni také zamávám. Je milá, mávání mi oplácí. Chvilku se s náma předjíždí, pak ji to přestalo bavit, týpek smutně kouká. ((Neviem, či ju to prestalo baviť, alebo ju znechutilo, že som sa ju snažil „ukecať“, aby nás zaviezla ďalej ako vyhulenec (inak fajn chlapík) naškrabním vety na papier „Will you take us to Latvia?“. Lebo hneď ako som to vycapil na zadné sklo auta, zaradila trojku a namierila si to do Lotyšska sama. Ale to by som asi moc chcel… .)) Jede do Ukmergé, takže nás zavezl kolem 70 kilometrů a u odbočky z dálnice nás vysazuje. Díky a sbohem, jdeme po dálnici trochu dál, automaticky vystrčené paže, ale oči už bloudí v přilehlém lesíku, hledáme volný průchod do něj. V noci už nám asi nikdo nezastaví. Nakonec jsme došli až na jeho konec, trošku do pole, a tam bylo naše další místečko na spaní. Mysleli jsme, že jsme v naprosté divočině, ale někdy o půlnoci jsem si poslechli nějaké opilé zavýjení, což znamenalo, že jsme poblíž vesnice. Což je fajn, protože voda už skoro nebyla, chleba též nikde, a jak jsme slyšeli na vlastní uši, po téhle dálnici zrovna moc aut nejezdí. Vlastně, od té doby, co jsme byli vysazeni, kolem nás neprojelo ani jedno, jedině opačným směrem. Ono se říká, lepší něco než nic, ale… . Snad to ráno bude lepší. Napadlo mně, že zítra bude neděle, takže by to mohl být docela průser jak s auty, tak obchodem ve vesnici, ale kušoval jsem, protože bych byl opět označen za fóbistu a defétistu, jako už několikrát předtím. ((Pravda… .))

Den 5. – Ztracená dálnice a na ní jeden hranatý Litevec; ještě jeden Litevec a máme tady Magora; Místo miliónů křížů, Jónyškis a druhá těžká krize, hojně zalitá životadárným slejvákem; „šťastné“ znovushledání s Magorem; Vološko; Magor se zbláznil, odnáším to já; Magorův sladký úsměv; Riga; lotyšští muži jsou opravdu z Marsu, lotyšské ženy jsou opravdu z Venuše; jedeme k pobřeží!; Peťo na způsob chobotnice; naše násilné rozdělení a mé osamělé putování tmou a lotyšskými lesy; tiché nebezpečí; šťastné znovushledání s Peťom.

A je tedy neděle, a opět krásný den – zdá se, že jsme si pro svou cestu vybrali vhodný čas. Vstávám a fofrem balím, takřka nadpřirozeně se těším na snídani – dneska jsem se odhodlal eliminovat druhou konzervu, a těším se na párky jako na spasení. ((Na upresnenie, „fofrem balit“ u Adama znamená, že namiesto čakania prekračujúceho moju hranicu trpezlivosti ma len trochu svrbia údy.)) Což je hloupost, protože na spasení se vlastně nijak zvlášť netěším. No, to je jedno, ale tentokrát mi balení trvalo rekordně málo, což může Peťo jenom potvrdit, protože místo obvyklé půlhodiny na mně čekal pouhých deset minut. Což je jako nic. ((…:) ))
A už jsme na cestě, vypadá to fakt nadějně, jezdí tak v průměru jedno auto za hodinu. Nejpodivnější dálnice na světě. Rozprostírám své věci na hřející dálnici, tady budou mít dost času na to, aby konečně pořádně proschly. Zrovna jede to jedno auto, takže čekám s konzervou připravenou, ještě ji neotevírám, co kdyby. Auto profrčí kolem a já se pousměju svému dobrému vtipu. Sedl jsem a otevřel konzervu, lahodně vonící na všechny strany. Okamžitě nám zastavilo auto. Nevěřícně sleduju, jak se Peťo souká dovnitř. Fakt je to pravda. ((Pravda, aj keď nepravdepodobná aspoň pre tých, ktorí to nezažili, je, že aj tento Litovec namiesto zastavenia na ako kamión širokej krajnici zastal v strede diaľnice, aj keď takmer prázdnej. Vyslúžili sme si za to varovné zatrúbenie od auta, ktoré sa nám možno provokačne vyhlo zhruba 10 metrov pred narazením.)) Hodím dovnitř i své věci, přemýšlím, co udělám s konzervou, kterou jsem právě otevřel. Nakonec na to kašlu a jím. Náš zachránce z pustiny je dlouhý hubený, v obličeji hranatý a nemluvný Litevec, přesto určitým způsobem sympatický.  Za cestu nepromluvil myslím ani slovo, jen jednou se nějakým způsobem zeptal, odkud jsme. Zavezl nás až za Paněvežys, kam jsme měli cedulku, a ještě jednou tolik dál, do Šiauliai. Jako všichni Litevci, co nás vezli delší dobu, i tenhle nás vysadil přesně tam kde to bylo nejlepší, tj. na hlavní cestě za městem, ještě navíc k tomu u benzínky. Při upřímném a pevném podání ruky jsem upřímně a pevně doufal, že ta šťáva z párků, co se mi vylila pod sedadlo, uschne co nejdřív, a že mu to nebude moc smrdět. ((Zabiť ho… karma sa nám zčernieva čoraz viac… .)) Víc už jsem udělat nemohl, svým jediným ručníkem jsem to vydrhl jak to šlo. Nenápadně, samozřejmě.
Na benzínce jsem si zašel naplnit láhve, vyprázdnit zásobník, dokoupit nějaké šikovné věci. Než jsem se vrátil, Peťo vyjednal s jedním chlápkem s mikrobusem, že nás zaveze na místo, kde jezdí více aut, protože na tuhle cestu se napojuje pár kilometrů odsud další cesta. ((Bol to síce germanofil (nemecká vlajka na pravom ramene vojenskej bundy) ale vedel po anglicky a tým sa moc Litovcov chváliť nemôže, ale to už vyprchali spomienky na anglicky nehovoriace Poľsko a rusky hovoriace Lotyšsko nás ešte len čakalo.)) Nejsem proti, zní to docela rozumně, a tak jsme ještě trochu popojeli. Myslím že to byla tak jedna hodinka a jedna malá přeháňka (jako předzvěst toho, co nás čeká za pár hodin), a zastavil nám Magor. Je to opět malé autíčko, nevím jak je možné, že nás brali skoro vždy taková auta, vzhledem k tomu, jak velcí oba jsme a jak velké batohy jsme nesli, mi to přišlo přinejmenším zajímavé. Magor byl asi čtyřicetipětiletý člobrda s šedočernými vlasy, ostrými rysy a tvrdě znějící mluvou. Hned jak nás naložil, tak se s námi začal vykecávat obstojnou angličtinou, stejnou jako je naše, takže jsme si dobře rozuměli. Netrvá to moc dlouho, a první symptomy magořiny se začínají projevovat – zatím v lehké formě. Je to vlastně jen ve formě podtónu jeho řeči, jakoby fanatickém, mluví o Litevcích jako mocném a hrdém národu, o jeho výhrách a neprohrách, o dominanci v basketbale, a já vidím, jak mocně to prožívá. ((Pravda je, že v basketbale držím palce Litovcom, hlavne, keď hrajú s Američanmi a nezabudol som mu to taktne takticky pripomenúť.))  Přikyvujeme, a tak si získáváme jeho sympatie – povídá, že i když nemá moc času, že nás vezme na velmi výjimečně speciální místo. My času máme moře, takže proč ne.
Je to opravdu blízko. Musím říct, že přestože mám k jakémukoliv iracionálnímu náboženství velmi daleko, tohle místo dokázalo to, co se zatím nepodařilo žádnému kostelu – trochu mně pohnulo. Vasidas (to bylo Magorovo pravé jméno) se zatím dostává do varu, vykřikuje, čeho je tohle  místo symbolem - je symbolem nezdolnosti a síly litevského národa, jeho obdivuhodné schopnosti obrodit se. Dá se tomu věřit – tohle místo má opravdu sílu – je to místo na kterém je zaraženo do země či různě upevněno snad milión křížů. Možná i víc… .  ((Nakradol som tam nejaké prospekty a z tých som sa dozvedel, že ich je tam asi miliarda, ale už to nikto nepočíta.))  Není to nic jako vojenské hřbitovy, kříže jsou dřevěné, nepravidelně rozmístěné, uchycené jeden na druhém, čtyřicet na prvním, každý je jiný, ten papežův tři metry vysoký, ten můj, který jsem tam dal, jen dvacet centimetrů. Každý je jiný, každý si může dovézt a umístit svůj, jakékoliv barvy, jakéhokoliv materiálu, jakkoliv zdobený a vyřezávaný. Jen ty zakoupené na místě u krámkařů jsou stejné – a právě krámkaři mně drželi na zemi, pomohli mi uvědomit, že tohle místo není žádný skutečný symbol (pokud vůbec může něco jako skutečný symbol existovat), ale jen další místo, na kterém se vydělává. Okouzlení bylo pryč, je to jen další zajímavý výtvor člověka, nic víc. ((Ja som taký skeptický nebol, aj keď niesom zaťažený na symboly, najmä na tie kresťanské. Bolo to pekné, najmä z estetického hradiska.))
A už zase sedíme v autě, Magor vykládá o Litevcích, jak to jsou divocí lidé (později zjišťujeme, že přinejmenším v jeho případe to je pravda), a také o Lotyších, jak to jsou divní lidé (později zjišťuji, že tohle je pravda naprostá). Magor končí v Jónyškisu, což je městečko asi dvacet kilometrů před hranicemi Lotyšska. Když nás vysazuje, říká, že by nás zavezl až k hranicím, ale nemá už prostě čas. Dává nám na sebe číslo a adresu, kdybychom něco potřebovali, máme se ozvat. ((V duchu som si hovoril, že mu asi šibe, keď si myslí, že budeme potrebovať jeho číslo na mobil. Adresu nám dal, aby sme mu poslali fotku,čo malo určite väčší zmysel (na to však ešte nebol čas). Niekedy je proste všetko naopak.)) Zřejmě jsme přikyvovali dostatečně. Naštěstí. Ale vůbec to nevypadalo, že bychom ho měli ještě někdy potkat, že by jsme ho mohli potřebovat. Místo, kde právě jsme, je pro stopování perfektní, široká krajnice, auta jezdí pomalu, okolní stromy dávají spoustu stínu. Hlavou mi přeletí myšlenka, že podobně perfektní místo jsme měli naposledy tehdy druhý den v Polsku, kde jsme stáli pět hodin. Neřekl jsem to, vypadalo by to, jako bych sýčkoval. Navíc, opravdu jsem nemyslel, že by situace mohla být stejně špatná. A také že nebyla. Byla totiž ještě horší.
Čekali jsme už asi dvě hodiny – Litevci mávali jak o závod, každý z nich jede jen prý tady a támhle, nikdo tam kam my – do Lotyšska. Lotyši, kteří kolem nás projížděli, nás ignorovali. Turisté jezdili s naloženými auty a ignorovali nás taktéž. Po těch dvou hodinách začalo pršet. A byl to zase pořádný slejvák. Promokli jsme skrz na skrz, větrovky nevětrovky, zmokl nám atlas, který mi ještě pro jistotu spadl při rychlém přesunu pod ubohoučký strom do bahna, zmoklo mi všechno, co jsem do té doby sušil (a co bylo mokré ještě z předchozího deště v Alytusi). Situace nevypadala dobře, ale musím říct, že oba dva jsme to snášeli v pohodě. Vlastně, skoro bych mohl říct, že když přestalo po půlhodině lejt, že jsme měli i dobrou náladu, teda alespoň já. Slunce se sice neukázalo, zůstalo pod mrakem, přesto jsme zase pomalu usychali. Času jsme měli dost, protože ani po následujících nevím kolik hodin nám nikdo nezastavil. Vlastně, byli jsme tam celé odpoledne, a jediné, co jsme dělali, tak jsme ožírali hrušky ze stromu v zahradě odnaproti a pozorovali v akci policajty, kteří si to zaparkovali přímo vedle nás. Vždycky pobyli půlhodinku, pak odjeli, aby se za půlhodinu opět vrátili, takhle asi třikrát. Obzvlášť ten co zastavuje, se mi líbí, jeho práce tedy. Čeká v autě, čeká, čeká, a už vidí, že jede jeho oběť, kterou radar přistihl, ale on stále čeká, čeká, oběť už skoro projíždí kolem, když TU!! náhle se dveře auta rozlítnou, z nich vyletí maximální rychlostí zavalitý chlapík s plácačkou, běží snad ve vzduchu, nohy se jen míhají, během sekundy už stojí na kraji silnice a zběsile mává na auto, které musí prudce brzdit, aby ho nepřejelo. A už stojí a platí, pravděpodobně v tom je i cena za útok na veřejného činitele. Docela by to odpovídalo, viděl jsem jednoho chudáčka frantíka, co nesl v rukách, byl toho pěkný balík, a všechno to předal stíhačce. To snad byl i plat za nádhernou ukázku startu z bloků v autě. Buď jak buď, jsem rád, že si nás policajti nevšímali.
Vlastně jsem to byl já, kdo za nimi zašel. Už uběhlo asi nějakých pět hodinek, co tu stojíme, tak se jich jdu zeptat, jak daleko je železniční stanice. Přišel jsem k nim, ptám se co a jak a kde, policajti kamenně sedí a hledí před sebe. Čekám, tak lehce se nevzdám, takže po nějakém čase mi odpoví, tak na půl úst, pohled stále před sebe – „There, three kilometers“. A autobusová stanice? „Yeah“. I železniční? „Yeah“ Aha, díky „-„. Podíval se na mně za celou dobu jen jednou, a to při poslední otázce. Kdybych byl slabší povaha, stala by se ze mě ropucha. Rozesmátý jsem přihopsal k Peťovi, ještě chvíli to zkoušíme, nakládáme a padáme zpátky do městečka. Po cestě jsme dokonce našli obchůdek, který je otevřený i v neděli odpoledne (jak jsem nakonec zjistil, všechny obchody mají v Litvě v tuhle dobu otevřeno, alespoň teda všechny, co jsem viděl), takže doplňujeme stavy, hned je všechno veselejší. A to ještě nevíme, jak veselá bude železniční stanice. Než tam však dojdeme, je Peťo přepaden svou trávicí soustavou, a tak odbíhá kamsi do neznáma hledat co nejméně veřejné místečko. ((Tie tráviace ťažkosti mi asi spôsobili tie dve kilá hrušiek, čo som dnes zožral a samozrejme som dostal chronicko-akútne riedke sranie (rozumej „treba mi srať tu a teraz, ale nielen teraz, ale aj o hodinu, o dve…  etc.“),  čo nieje nič moc na stopovaní a tak som sa rozhodol pre radikálne riešenie, odteraz až do dňa J som nič nejedol. Nádhera. Ale tak mi třeba.)) Je mi ho celkem líto, na jeho počest si dávám dneska druhé jídlo. Chudák, kdyby tak věděl, že nádraží je od nás padesát metrů… . Asi po půlhodině se vrací, už jsem si dělal celkem obavy, vypadá strhaně, raději se neptám na nic; a jdeme těch pár metrů na nádraží. Nejdřív nacházíme autobusový, není v něm ani člověk, jen nějaký cár papíru sděluje, že otevřeno je až zítra od osmi. To nevadí, stejně chceme jet vlakem. Jdeme ještě pár metrů a železniční nádraží je tu. Hned na začátku bylo trochu divné, že hlavní vchod je zabedněný, a že do budovy se dá vlézt jen zadním vchodem. Sama budova pak byla uvnitř docela zajímavě zařízena – na prázdných stěnách jediné rozlehlé místnosti se vyjímalo jedno zavřené okýnko oblepené informačníma letákama v litevštině, kolem nich bylo rozmístěno pár sedadel, jinak naprosto nic. Žádný člověk, žádná tabule, žádné světlo, prostě nic. Jen velká prázdnota. Z informačních letáků jsme zjistili, že vlak do Rigy tu jede jednou za den, a to zítra před polednem. Mezitím, co jsme koumali, co budeme dělat, šel jsem nahlédnout do další místnosti, která se předtím v té prázdnotě ukryla, přestože jejíž otevřené dveře přímo zvaly – místnost byla ještě vybrakovanější než hala, ze stropu visely dráty, vytrhané dlaždice se válely po zemi. Přemýšlíme s Peťom, že teda asi vyjdeme za město, kde přespíme, a zítra pryč vlakem, když se ozve Vasidas. Peťo mu totiž ze svého díky dešti umírajícího mobilu poslal SMS SOS, někdy během čtvrté hodiny marného soužení na cestě. Jak ji tehdy psal, tak jsem se usmíval – to asi Magor netušil, že jeho „nabízené“ pomoci opravdu využijeme. No teď každopádně píše – „How are things going?“. Odpovídáme po pravdě, a ani ne za pět minut je Magor opravdu tady – zastavuje před nádražím. Ale je nějaký zamračený, koukám. Nejdřív nás táhne na autobusák, snaží se nás dostat do autobusu. Trochu se vzpíráme, že prý bychom raději na ty hranice, jsem si vědom, jak hanebně jej teď tlačíme jeho vlastním slibem, a tak nás naloží do auta a jedem na hranice. Ještě stále je nějaký mrzutý, abych řekl pravdu, docela jej chápu, odpovídá úsečně a mračí se. Trošku se jej snažím rozpumpovat, začíná mluvit trochu víc, je to dobrý, i když ne bez kazu. Zmiňuje se o jakýchsi úplatcích, že prý buď musíme na hranici navalit pivo nebo prachy. Nechce se nám věřit, ale na hranici potkáme Vološka. Celník Vološko dělá problémy, nasazuje drsný rusácký ksicht, ze kterého jde trošku strach, ale zplihne, jakmile mu Vaidas nabídne deset lit. ((Vološko bol fakt držka. Prikázal nám vystúpiť a otvoriť kufor, tam plno krámov a naše dva zakrámované batohy. Už som sa chystal ten svoj otvoriť, ale našťastie ma zadržal, aj tak by tam našiel len špinavé handry a otlčené konzervy.)) Na můj vkus se Magor dal moc snadno, ze mě by je Vološko jen tak nedostal, ale tahle akce šla mimo mě (ale tohle si říkám teď, v bezpečí svého domova). Nechat úplatek na něm, to by už byl na něj asi moc, a tak vytahuju 20 lit, a říkám, že 10 lit je na ten úplatek, 10 že mi má vrátit. Magorek viditelně pookřál, a nabídl se, že za tu zbylou desku nás doveze až do Jelgavy, což je město docela solidně v Lotyšsku, a že přímo až na železniční stanici. Odmítal by se asi těžko, navíc, proč ne, takže souhlasíme. A Magorek je zase v dobré náladě. Ještě nic nesvědčí o tom, co se s ním za chvíli stane, svíjí se sice v rytmu hudby, kterou mu Peťo takticky výsostně správně pochválil, ale to je přeci v pořádku. ((Komu by sa nepáčil Creedence?)) Je vidět, že má velký strach z lotyšských policajtů, mlhavě mluví o nějaké pojistce na auto, kterou nemá, a tak vždy, když vidí podezřelý hlouček, šlápne na brzdu. ((Jazdiť si po Lotyšsku bez poistky sa zrejme neoplatí, táto vedomosť mi zabránila smiechu z toho ako smiešne Vasidas vyslovuje „fuck“ pri každom zabrzdení.)) To je také ještě dejme tomu OK, i když mně trochu zaráží, že šlape na brzdu i tehdy, když na kraji silnice postává hlouček puberťáků. Puberťačky tam nebyly, takže jsou tu první známky chaotického chování. Zatím ale stále pohoda. Dojíždíme do Jelgavy na železniční nádraží, v Magorově jednání rozlišuju další neurotické symptomy - v poklusu běží na stanici a pobízí nás k témuž, dorazí k tabuli a HLE! –VLAK DO RIGY JEDE ZA  45 MINUT A oni (to jako my) NEMAJÍ LATY (místní měna)! Tohle byla zřejmě spouštěcí věta, a v tu chvíli už bylo zcela jedno, že další vlak do Rigy jede za další hodinu – Magor zmagořil. Od té chvíle až do okamžiku, kdy nás vhodil do vlaku do Rigy, šlo všechno tak rychle a přímě, že nebylo možnosti úniku. ((Nespomínam si, že by náš plán bol ísť z Jelgavy vlakom do Rigy, skôr som mal na mysli, že sa za mestom utáboríme a ráno začneme stopovať, ale Magorovi sa nedalo povedať nie.)) Magor vyběhl jako šíp z nádražní haly, my museli za ním, blekotal cosi o tom, že je třeba sehnat exchange, a to nejpozději OKAMŽITĚ! Před nádražím si podal jednoho taxikáře, starého dědečka, ten stihl říct jen slovo „church“ a Magor už seděl za volantem auta – tušil jsem, že je úplně mimo, a v tuhle chvíli nezbývá než poslouchat. Hrdinně jsem zachránil alespoň Peťa a naše batohy, a sám se obětoval pro nastávající pekelnou jízdu. Magor vyrazil přímo do centra, nehledě vpravo či vlevo. Ručička tachometru rychle stoupala na devadesátku, a následující čtvrthodinu klesla níž jenom když prudce zastavil uprostřed tříproudové silnice. Jeho jízda byla pro jeho stav  charakteristická, tedy naprosto chaotická, jezdil jak blázen od čerta k ďáblu, tedy vlastně od kostela ke kostelu – vždy jen stačilo, aby zahlédl věžičku kostela, vzkřikl „CHURCH!!!“, strhl volant, dojel v mžiku ke kostelu, objížděl ho kolem dokola, devadesátka stále na tachometru, nic jsme samozřejmě neviděli a v té rychlosti ani vidět nemohli, a už jel k dalšímu kostelu, se stejným povykem. Objeli jsme během pěti minut asi čtyři kostely a celé centrum, tehdy poprvé jsem si říkal, že ho zabiju. V té chvíli přišlo zmiňované zastavení uprostřed rychlostní silnice, následná okamžitá evakuace do nejbližšího obchodu (samozřejmě sprintem, samozřejmě jsem musel s ním – peníze jsem musel mít na jeho příkaz v rukou. Odporovat nešlo, zkuste to u nějakého šílence a uvidíte, jak s vámi zatočí). Tam přepadl prodavačku, která chudák celkem vyvalená ukázala třesoucí se rukou naproti – měli jsme neskutečné štěstí. Teda jak se to vezme – to že je něco na druhé straně tříproudové silnice s oběma směry, tedy vlastně s šesti proudy, znamená v určitých případech docela překážku. Tohle však ten případ nebyl – Magor se takřka bez rozhlížení vrhnul na silnici. Já se rozhlížet snažil, ale začínal mi mizet v dáli, takže to moc dobře nešlo. Navíc byla už tma – to aby to auta neměli tak snadné při vyhýbání se nám asi. Adrenalin jsem měl až v patě. Ve směnárně jsme strávili asi dvacet vteřin, nestihl jsem si ani přepočítat peníze, což by mně v jiném případě znervózňovalo, protože za svých 20 euro jsem dostal jen nějakých pár peněz, celkem 13 lat, ale v téhle chvíli už jsem zase kličkoval po silnici a snažil se dostat k Vaidasovi dřív, než odjede – už žhavil motor. Nebyl jsem tak naivní, abych si myslel, že už to skončilo – Magor mohutně akceleruje s výkřikem „WHERE IS THE STATION?!?!“ – samozřejmě, že při předchozí jízdě jsme se v neznámém městě naprosto ztratili, a neměli jsme ani potuchy, kde železniční stanice je. Magor to řeší tradičně – naprosto beze smyslu projíždí město sem a tam, samozřejmě opět rychlostí světla, kličkuje mezi auty, objíždí je zleva zprava, předjíždí je, předjíždí je při předjíždění, předjíždí je při odbočování…. Za deset minut bezmála smykem brzdíme před nádražím. Odepjal jsem pevně zapnuté bezpečnostní pásy a pro jistotu vyskakuju z auta, to kdyby Magorovi rupla další žilka. Toho jsem se ale asi bát nemusel, Vaidasovi přeci záleželo na tom, aby se nás zbavil – utíkal už do budovy, my s batohama na rameni za ním, cestou mi z rukou sem tam vypadl nějaký drobný z těch, co jsem dostal ve směnárně. ((Dosť ma vydesilo, že si Adam zo zmenárne doniesol za 20 euro nejakú papierovú „desaťkorunáčku“ a pár drobných. Ale bol som ticho, hlavne keď som videl, koľko smiešne málo (bez kurzového prepočítania) stojí vlak.)) Tou dobou už jsem zcela nahlas a zřetelně sliboval, že ho zabiju, myslím že tohle jsem říkal zřejmě tak asi po šedesáté čtvrté ten večer, a myslel jsem to skoro vážně, i přesto, že jsem se zároveň pořád smál. Celá ta naše povedená skupinka zdrhala přes nádraží k pokladně (vlak měl sice jet až za čtvrthodinu, ale byli jsme naprosto bez šance to nějak Vasidasovi vysvětlit), kde jsem se zbavil dalších pár drobných, a najednou už jsme před vlakem, Magor nás do něj skoro doslova nasoukává, překotně mluví o tom, jak Rigu poznáme, kde máme vystoupit, když tak se máme zeptat průvodčích… a když už jsme ve vlaku, najednou stojí, spokojeně se usmívá a sladce říká – „If will be some troubles, call me“. Zamává a odchází. „Nikdy více“ říkám si, a skoro jistě vím, že to samé si říká i Vaidas. Dal nám to dobrou lekci. Ale přežili jsme to.
Sedíme ve vlaku do Rigy, vychutnávám si slastné chvíle fyzického a především duševního odpočinku, frekvence mých výhrůžek se pomalu snižuje. ((Asi tak teraz som si  začínal uvedomovať, že sme takto a teraz do Rigy nechceli ísť, že sme sa do tohto vlaku dostali v podstate pod nejakým hypnotickým nátlakom šialeného Vasidasa  a dosť ma znepokojovalo, že som vôbec netušil, čo nás čaká v nočnej Rige . Síce nám magorko tvrdil, že v Rige je za desať „korún“ hotel pre dvoch aj s raňajkami, ale po tom sme netúžili, vzhľadom na našu finančnú situáciu.)) Vlak se za dlouhou, zdůrazňuji dlouhou, dobu rozjíždí. Je deset nebo jedenáct, strašná tma, v širokém vagónu širokorozchodné dráhy sedí pár lidí, všichni naprosto tiší a zahledění do sebe, lhostejní. Zaujalo mně, že ve vlacích v Lotyšsku je vždy jeden průvodčí na jeden vagón, ta naše křehká blondýnka vždy přišla okamžitě po nastoupení, šance na jízdu na černo jsou ve vlacích v Lotyšsku nulové. ((No vlastne to zaujalo mňa a Adam na to pohotovo poznamenal, že tak asi v Lotyšsku umelo dvíhajú zamestnanosť, ktovie, čo je na tom pravdy.)) Je sice pozdě, ale ještě nejsme moc unavení, jedeme do Rigy a náš původní plán je prohlédnout si Rigu v noci a pak jet za město. ((Presnejšie je to nový pôvodný plán, vymyslený on the fly.)) Když dojíždíme do Rigy a máme chvíli možnost pozorovat další Lotyše, měníme plán. Vasidas měl pravdu, když říkal, že Lotyši jsou divní lidé, alespoň pokud jde o muže. Čiší z nich agresivita, ale ne taková tupá a tvrdá co v Polsku, ale tichá a zákeřná, mnohem nebezpečnější a nepříjemnější. A tohle platí snad ještě víc než pro každého druhého. Naproti tomu, lotyšské ženy jsou naprosto příjemné a ochotné a dobromyslné, alespoň pokud jsem měl možnost zjistit z jednání s těma několika, co jsem mluvil. ((Pravda je to o Lotyškách nad 30, tie mladšie sa tvária príliš namyslene a sú príliš odpudivé na akýkoľvek kontakt.))  Lidé v Lotyšsku jsou doopravdy velmi podobni Rusům. Docela mně zajímá, proč tomu tak je, když v severnějším Estonsku je také ohromná menšina lidí ruské národnosti, a přitom z tamějších lidí naopak proudí většinou velmi tichá a příjemná energie, nehledě na pohlaví, jak jsme zjistili o pár dní později. Ale teď jsme v Rize, hlavním městě Lotyšska a velkém námořním přístavu, a jedem z něho fofrem vlakem někam na sever, jednak na cestu do Estonska, jednak k MOŘI, konečně! Rigu si necháme až na zpáteční cestě (takový je alespoň náš plán, který se samozřejmě během následujícího dne změní). Vlak nám naštěstí tím směrem jede, kupuju jízdenku do Pabaži, na slevy se opět neptám, paní, ačkoliv je moc milá, anglicky nerozumí. Mezitím jsme si zašli na záchody v Rize, naše tradiční návštěvní místo. Peťo asi půlhodinu sedí na záchodě, já jsem doplnil vodu a zrovna teď čelím nájezdu malého postaršího a velmi zvláštního Rusa v kšiltovce. Už mně mnohokrát žádali o peníze, ale tenhle má takový zvláštní sympatický způsob, že mu nakonec nějakou drobnou minci dávám. Není spokojen, s úsměvem říká, že by chtěl pětkrát víc, jeho ruština mně docela trápí, ale Peťo mi na pomoc stále nejde. Když konečně vyjde, Rus se vrhne k němu se stejnou žádostí, ale Peťo ho odpálí, kašle na etiketu. Takže odcházíme, rozloučím se se zvláštním chlápkem a jdeme na vlak. Už v něm sedíme, když najednou do vagónu vpadne paní, postaví se přede mne s radostným výkřikem a něco na mně rusky mluví. Někde jsem ji už viděl, absolutně nevím co po mně chce. Pak si vzpomínám – paní z pokladny – do ruky mi dává nějakou minci, a chce po mně jinou…ach - já jí místo laty dal lit. Což je asi šestkrát míň, omlouvá mně to, že ty mince jsou skoro úplně stejné. Těší mně, že se paní vůbec nezlobí, i když už je postarší, ne zrovna štíhlá, a pokladna je daleko, je celá udýchaná, stejně se na mně usmívá. Jak říkám, ženy jsou v Lotyšsku moc milé. Ale ne vzhledem. Už nějakou dobu jsem slýchával, že Lotyšky jsou moc pěkné, ale z toho hlediska jsem byl oklamán a zklamán – dívky možná byly pěkné, ale leda pro toho, komu se líbí zmalované, navoněné a „sexy“ oblečené kočičky. Což já nejsem. ((Ani ja.)) Ale teď mně to ani moc nezajímá, odjíždíme do Pabaži, čas odpočinku se blíží, sláva. To ještě nevíme, co se v Lotyších skrývá, podcenili jsme jejich ruskost. Vlak se docela rychle posunuje vpřed, venku je naprostá tma, nevidíme ani světlo, zhruba na každé čtvrté zastávce se nesrozumitelný hlas uráčí oznámit, kde jsme. Šance, že najdeme Pabaži, je velmi nízká. Ale máme štěstí, zastavili jsme a hlas končí slovem „Pabaži“ – sbíráme věci a fofrujeme ke dveřím. Vyskočím rychle z vlaku, otáčím se – a vidím Peťa, skřípnutého do dveří, snaží se je rukama otevřít, co mu síly snaží, vypadá to jako když se chobotnice snaží dostat ze záchodu, ale nemá šanci. Rychle ucukne zpátky, aby mu dveře neucvikly hlavu nebo alespoň prsty, ty se prudce a bez soucitu zavírají. Podívám se na Peťa, ten krčí rameny a krásným vyčítavým pohledem mi říká: „No vidíš“. ((To „no vidíš“ som nepovedal len tak, ale preto, lebo som Adamovi predtým hovoril, že aby sme sa namiesto vysedávania pripravili na rýchle vyskočenie z vlaku, lebo sa mi zdalo, že sa nejak rýchlo zatvárajú dvere, ale on ma nepočúval.)) Tož, vidim. Vidím že stojím sám na temném nádraží, vlak s Peťem se vzdaluje a mizí ve tmě. Stalo se přesně to, co se stát nemělo – rozdělili jsme se. Měli jsme sice mobily, ale ten můj už byl nějakou dobu zablokovaný, dalo se na něj jen dovolat, a ten Peťův fungoval, jen když se mu chtělo. Byl jsem naprosto sám v Lotyšsku, v nějakém borovicovém lesisku. A strašně jsem se smál – Peťovmu pohledu, okolní tmě, opět Peťovmu pohledu, Lotyšům, mojí situaci. Ale hlavně Peťovmu pohledu. Vytáhl jsem mobil, jednak abych si s ním svítil na cestu (baterku měl Peťo), jednak abych čekal na případnou zprávu od ztracence, nasadil jsem batoh na záda, utáhl popruhy a vyšel jsem po kolejích za vlakem. Neosvětlené nádraží rychle mizí, jdu po kolejích hustým lesem, nevidím skoro nic, leda pražce těsně přede mnou. Ještě stále se směju. Přichází mi zpráva od Peťa – vystoupil samozřejmě na první situaci, a o něco méně samozřejmě na ní hodlá zůstat a čekat, až se nějakým způsobem dopravím já k němu. Abych řekl pravdu, tak nějak jsem doufal, že mi vyjde naproti. Já mu ale napsat nemohl, nezbývalo než jít dál. Pozoruju okolní les, kdoví, co v něm žije za potvory, na tohle téma mi nikdo nic neříkal. Taky jsem nečekal, že budu v Lotyšsku sám v lese. Ale nevadí, není to tak hrozné – dokud mám koleje pod sebou, nejde se ztratit. Poněkud úzko mi bylo jen, když jsem přišel k místu, kde se koleje rozdělovaly. Ta druhá kolej však o několik desítek metrů dál ve tmě končila slepě, takže vše v pořádku. Jdu a jdu, skáču z jednoho pražce na druhý, hvězdy nad hlavou přeci jenom trochu svítí, mám dobrou náladu. O kterou jsem však mohl náhle přijít – přišel jsem k místu, které bylo zcela jistě nejrizikovější a potencionálně nejnebezpečnější z celé té dlouhé jedenáctidenní cesty. Přišel jsem k výhybce. Výhybky v Lotyšsku mají takovou zajímavou konstrukci, je to vlastně železná půlmetru široká štěrbina napříč kolejemi, uvnitř s ocelovou tyčí umístěnou stejně napříč v prostoru. V té tmě jsem ji neviděl a podařilo se mi strčit nohu do ní tak, že jsem ji zároveň i zapřel o tu tyč, a jak jsem ještě pokračoval chvíli v chůzi, zapáčil jsem. Bleskově jsem se skácel k zemi, myslím že to mně zachránilo od toho, abych si tu nohu zlomil – i přesto mne však bolela ještě následující dny. Ale dobře to dopadlo, unikl jsem situaci, kdy bych ležel v trati uprostřed lesa někde v Lotyšsku se zlomenou nohou, takže se má nálada ještě více zvedla, na další výhybky už jsem si dával pečlivý pozor. Asi po hodině nebo dvou jsem konečně dorazil na další nádraží, tentokrát v Saulkrasti, na lavičce před budovou jsem našel chrápajícího Peťa, bylo mu tam asi dobře. ((Dobre mi však nebolo vo vlaku, keď som tam ostal sám. Za prvé, neuveriteľne ma pálili uši a za druhé, nevedel som, čo včul. Napochytro som sa spamätal, prebehol som na koniec prázdneho vagóna za našou osobnou sprievodkyňou (ešteže je na každý vagón jedna). Priznám sa, bol som dosť v strese, v hlase mi bolo cítiť triašku (dostal som strach z prípadnej pokuty za to, že nemám lístok+hnev na Adama), a tak sa stalo, že pri všetkej snahe sa mi podarilo spomenúť si iba na tri anglické slová: doors, friend a train. Uznávam, nič moc výkon, ale aj tak sa mi z nej podarilo po čase vydolovať „ja nepanimajem“. To mi stačilo, zamieril som k dverám, vlak našťastie zastavil po chvíli (šťastie v nešťastí bolo, že sme sa trafili práve do najmenšej vzdialenosti medzi zastávkami) a vystúpil som z vlaku pre istotu takmer letom, ale dvere za zatvorili asi po pol minúte. Škaredo som zaklial, počkal kým sa všetci ľudia stratia z dohľadu (dosť ma znepokojilo, že sprievodca zamkol stanicu, čiže to bol dnes posledný vlak) a našiel si útočisko na najbližšie hodiny na staničnej lavičke. Problém bol, že mi predtým zmokol mobil a človek nikdy nevie, kedy ho ten čertov vynález nechá v štichu. Tentokrát ma však nesklamal a tak som podľa zásady pri rozdelení sa dvoch súputníkov, že jeden stojí na mieste a čaká a druhý sa má k nemu dostať, napísal Adamovi sms, že nech príde pešo alebo ráno prvým vlakom a usadil som sa na lavičke. Bola celkom zima a uši stále boleli. Adam prišiel skôr ako som očakával, neviem kedy som bol viac rád, že ho vidím, ako vtedy.))  Chvíli jsem si odpočinul, a vycházíme tedy hledat konečně nějaké to místo na spaní – na cestu nám svíti Peťovy uši, památka na skřípnutí ve vlaku, památka taktéž na pár dní. Zabočujeme do prvního remízku, je skrz na skrz prokřižovaný pěšinkami, vedle jedné takové rozkládáme stan a někdy kolem druhé nebo třetí hodiny jdeme spinkat. Tohle byl den hustější než moje hrachová polívka. Že prý neděle…- spal jsem jak mrtvola. ((A uši stále boleli...))

Den 6. – úchvatná odměna, moře mé nejkrásnější… ; opět na cestě, opět bez povšimnutí; totální prohra našeho mužství; nicnedělání na pláži se střídá s nicneděláním na nádraží; podivný rej aut a záchrana přicházející v podobě věčně opilého Martina; Magorův přízrak nakrátko ovládá Peťovu duši.

Hej kluci, VSTÁVAT!, je jedenáct hodin, dneska na vás čeká a volá moře. Těším se, balíme věci a jdeme směrem tam, kde by mělo být pobřeží. Neposlouchám, nevnímám, jen pochoduju nezastavitelně – cítím už slanost větru, jemnou sice jako hedvábí, ale je tam! Scházíme ze silnice, procházíme borovicovým lesíkem a… . Srdce mi skáče radostí, nezměrné vody Baltického moře mám skoro u nohou – stačí jen sejít k takřka filmové písčité pláži, shodit batohy, a vstoupit do něj. Krotím se, abych si mohl déle vychutnávat tenhle triumfální pocit, snažím se jej dostat do kamery, ale zase takovej machr nejsem. Raději všechno zahazuju a jdu dolů, ke vzdouvajícím se vlnám, od kterých se už vrací Peťo, v tomhle momentě podle svých slov naprosto přesvědčený, že do něj nevleze za žádnou cenu – že prý strašně studené. ((Trochu som pochyboval, či sa do tej ľadovostudenej nádhery ponorím, ale potom som si povedal, že neotužujem päť rokov preto, aby som sa zľakol nejakej studenej vody, za ktorou som putoval tak dlho. Nakoniec bola tá voda svojím spôsobom teplá a čo ma viac prekvapilo, nebola takmer vôbec slaná.)) Což může být pravda, ale že by do něj nevlezl je totální hloupost, takže si toho nevšímám a jdu až k hranici mokrého písku – ruka se ponáří do moře – nádherně studené. Už k pohozeným věcem přibývají další a skáču do moře. Tělem mi probíhají vlny euforie, kráčím hlouběji do moře, vstříc proti až dvoumetrovým silným vlnám. Cestovní prach ze mně padá, z těla i z duše, jsem asi padesát metrů v moři, vodu mám po kolena, vlny se o mně tříští, já se tříštím o ně, spodní tah vody mně zezadu podráží – nechám se, jsem šťastný… .((Bolo to fajn.))
Byli jsme v Baltiku asi půlhodiny, celou tu dobu jsme se s povykem a křikem vrhali proti vystupujícím vodním stěnám, každý náraz mně předával svou energii, zanedlouho jsem jí byl prostoupen, celé mě tělo bylo tou vodní mocnou energií nasyceno. Opilý štěstím a energií jsem se snad pět minut vymotával z vody a z bouřícího písku, než se mi podařilo dostat na pláž, přestal jsem se smát až když jsem si lehl na záda do písku a nechal se hřát sluncem. ((Ja som zatiaľ uvažoval, či z recesie nevrátim svoje baltické sardinky v tomatovej omáčke späť do ich rodného domova, čo sa odborne nazýva repatriácia, čo sme mali zaručné aj my v prípade úmrtia vďaka dobrému výberu poisťovne. Avšak recesia je recesia a potencionálny hlad je potencionálny hlad (a aj by sa to priečilo etike voči prírodnému prostrediu), tak som to nechal plávať a v mori som nechal len svoju špinu od posledného kúpania ešte v jazere v Poľsku.)) Byli jsme tam tak asi hodinu, ležel jsem a koukal přes mé nohy na utichající moře, koukal na oblohu a očima zaháněl mraky – bez slunce bylo docela chladno. Ležel bych tam klidně celý den, ale Peťo už potom začínal být netrpělivý, tak jsme se nasoukali zpět do všeho a vyrazili od moře zpět tam, kam jsme už pár dnů patřili – na cestu.
Našli jsme si docela fajn místo kousek za Saulkrasti, trošku se mi stýskalo po moři a trošku se ve mně ozývalo znechucení ze včerejšího nepovedeného stopování. Ale opět se projevila lhostejnost Lotyšů, myslím tím mužů. Ženy tam takové nejsou, jenže ty zase nezastavují z jiných, pochopitelných důvodů. U Lotyšů jsme neměli šanci. Zkoušeli jsme to dvě a půlhodiny, a jestli si nás vůbec všimlo pár (doslova pár) kérmistrů, tak to byl náš jediný úspěch. Ani jsme to nezkoušeli dál, jednak to vypadalo naprosto beznadějně, a ani jsme nezapomněli na včerejší trápení – v podstatě jsme stopovali už sedm hodin v kuse bez úspěchu. Zase takovou výdrž nemáme, takže jsme to po těch pěti půlhodinách zabalili – vytvořili jsme totiž nový plán – který se mi vlastně docela líbil. Dnes zůstaneme ještě tady (to znamená u moře, jupí), zítra ráno pojedem do Rigy a zkusíme se do Estonska dostat vlakem. Kašlem na Lotyše (taky jupí). Hned to vypadalo všechno líp. ((V Lotyšsku zrejme neplatí staré stopárske osvedčené skôr či neskor predsa len niekto zastaví. A pochopili sme to našťastie dosť skoro, aby sme nestratili aj posledný zbytok pošramotenej morálky.)) Vracíme se zpátky na nádraží, je to snadná cesta, po pravé straně máme moře, což znamená, že když zahneme doleva a půjdeme rovně, musíme narazit na koleje, které vedou rovnoběžně s pobřežím. Musím říct, že tak blízké setkání s neeuklidovskou geometrií jsem nezažil - zhruba po čtvrthodině co jsme šli po přímce kolmé na pobřeží jsme dorazili… „To je –!“, nechce se mi tomu věřit, pro tu stříbřitou línii musí být nějaké vysvětlení! Nějaké JINÉ, mnohem LEPŠÍ! Obracím své zraky k Peťovi, ten popojde pár kroků a trpělivým osvětlujícím hlasem povídá: „No samozrejme, že to je more“. Poté co jsem byl takto uzemněn, se oba dva (samozřejmě stejnou měrou udiveni) obracíme zády k moři. Co dál? Můj návrh je zkusit to znovu, Peťo se obává, že skončíme zase tady. Jsme opravdu VELMI udiveni, docela vyvedeni... . Pomalu se však vzpamatováváme, sbíráme odvahu k dalšímu pokusu. Při něm přecházíme tu samou velkou cestu, na které jsme stopovali, beru to jako znamení a zkouším stopovat. Peťo trpělivě čeká na lavičce, než mně to bláznovství přejde, a jdeme dál. Podruhé už máme štěstí, ještě že tak, druhou podobnou ostudu bych nepřežil - docházíme ke stanici. Vlak nám jede zítra v šest, vypadá to dobře. Zabíráme lavičku nějakého zavřeného baru před autobusovým nádražím, které je hned vedle železničního. Jídlo nás dostává konečně zpět do reálného světa ((Ja stále držím dietu.)) Je už odpoledne, Peťo podřimuje, já svůj volný čas investuju do moře. Sice se trochu obávám rozdělení, ale snad to Peťo tady s našima věcma zvládne, vidina moře je silnější než tušení potíží. Cestou k moři, ke kterému si beru jen plavky, ručník a knihu, si dávám pečlivý pozor na správnost všech přímek a křivek, přesto si slibuju, že vracet se budu ještě za světla. Moře je skoro stejně nádherné, jako když jsem ho viděl poprvé, ale už je dost hodně chladno. Chvíli přemýšlím, ale kolem moře teď budeme cestovat nějakou dobu, bud ještě dost jiných, lepších příležitostí. To si alespoň myslím v té chvíli, samozřejmě se opět mýlím. Dvě moc příjemné hodinky strávím povalováním v písku a čtením, a nerad pod návalem stupňujícího chladu a tmy odcházím. Tohle je, aniž bych to věděl, naposledy, co jsem tak blízko u moře (během tohohle výletu, samozřejmě). Když přicházím k stolu a lavičkám, vidím už známý pohled povalujícího se spícího špinavého bezdomovce. Přicházím k Peťovi a budím jej. Rozespale mi říká, že když jsem tu nebyl, děly se tu docela podezřelé věci – mluvil o autech, která tu přijížděla, stála poblíž našeho stanoviště, a odjížděla, aby se zase vrátila. Věřím mu, už když jsem odcházel, stálo tu bez očividného důvodu černé auto. Ale zatím se držíme našeho plánu a čekáme do tmy, abychom se v ní ztratili a postavili stan. Brzo ráno nám přeci jede vlak do Rigy. V té době k nám však přišel Martin. Byl to takový soucit vzbuzující Lotyšek, jediný z nich, který nevypadal lhostejně, naopak k nám přišel a začal si s námi povídat. Byl docela opilý, mluvil zásadně rusky, my zásadně ne, což jsme mu vysvětlovali asi pětkrát, stejně to nepochopil, takže jsme si naprosto nerozuměli. Naše hodinová debata byla vlastně střídáním opatrného monologu, krčení ramen, ticha a rozpačitých nebo pobavených úsměvů. Bylo mu zima, asi nebyl opilý zase tak hodně, takže se občas vracel do přilehlé hospody, aby se ohřál, pak se vrátil, opravdu nevím proč. Pak přijelo znova to auto, aby zastavilo nedaleko nás. Z Martina vylezlo, že až se setmí, tak z toho auta vyleze docela dost chlápků, co se prý zatím posbíralo, aby nás zbili a okradli. Peťo docela znervózněl, ptal se „prečo a za čo“, Martin na to, že jsme cizáci. A také, že jsme jeho přátele, že by bylo lepší, kdybychom přespali u něho, ráno že nás jeho matka zaveze do Rigy. Tehdy jsem se začal trochu nepříjemně cítit i já. Rozhodně jsem teda do držky dostat nechtěl, nehledě na to, že bez věcí by to byl už docela drsný výlet pak, ale také jsem rozhodně nechtěl přespávat u opilého neznámého cizince, který se prohlašoval za přítele. ((Čo som pochopil až neskôr, keď som po rýchlokurze ruštiny spočívajúcom v sústredení sa na znenie slov a nie na ich význam, keď som napokon začal tak trochu Martinovi rozumieť, čo nám chce povedať, je, že som ho už niekedy v živote videl a aj on mňa. Zrazu som si len letmo spomenul, že jeho tvár sa mi prebleskla popred moje ešte spavolepom oslepené oči ráno vychádzajúc zo stanu. On si ma takisto pamätal, zrejme ešte nebol opitý. Aj vďaka tomu som pochopil, že je naprosto nevyhnutné odtiaľ odísť, a to čo najskôr. Tiež som uňho nechcel stráviť noc, aj keď som nepochyboval o jeho úprimnosti. A dostať do držky od party miestnych mafióznych lokálpatriotov ma rozhodne nelákalo.)) Pak se k Martinovi přidal další opilec. S Peťom jsme se na sebe podívali – je to jasné, jedem přespat o kus země dál. Sbalili jsme věci, rozloučili se s Martinem podáním ruky, přeci jenom nás možná zachránil, a zmizeli jsme na stanici. Peťo říkal, že jak jsme odcházeli, to auto odjelo. Mohla to být náhoda, ale spíš to tak nevypadalo. Bylo to však už jedno, vlak nám jede za hodinu, sbohem Saulkrasti, vítej Pabaži. Bohužel, ukázalo se, že se Peťo nakazil od Magora. Najednou ho to v tomto okamžiku přepadlo – a náhle je NAPROSTO NUTNÉ STIHNOUT TEN VLAK, co nám jede za dvě minuty!!! ((Ak sa dobre pamätám, tak sme mali asi tak 15 minút do odchodu vlaku a z toho 13 minút sa Adam rozhodoval, či ísť do Rigy, do Pabaži, alebo zostať tu, alebo ísť do Pabaži pešo, preto sme mali potom taký zhon.)) Snažil jsem se vysvětlit svůj podle všeho rozumný názor, ale pak jsem to vzdal a koupil lístky. Tahle operace trvala zbytek do těch dvou minut, protože paní v pokladně nerozuměla mé lotyšštině, zvláště jí dělal problémy název „Pabaži“, musel jsem ho říct asi desetkrát, než pochopila, že to je název hned příští zastávky. Na vlak jsme utíkali, batoh mi poskakoval na rameni, stalo se to, co se stát muselo. Odletěla mi karimatka, symbol mé hlouposti, ve vlaku jsem si za trest otřískal hlavu o dveře. Taky jsem byl, kajícně přiznávám, trochu naštvaný na Peťa, celou polovinu viny jsem mu připisoval za to, že tak zbytečně pospíchal (toto naštvání tvořilo plných padesát procent všech mých naštvání na něj během celé této cesty, což je úspěch, ovšem toto narozdíl od toho druhého, které přijde až za pár dnů, bylo opravdu nezasloužené). ((Radšej som tento amok prestál mlčaním, nemalo cenu brániť sa.)) Zbytek cesty jsem spal na oblečení. ((Altruisticky som mu ponúkol aj svoje handry a tenká žiadny pocit mäkkosti neposkytujúca karimatka bol zabudnutý problém.)) K tomu jsem si připočítal ošuntělý spacák a svetr pod hlavou, Peťo se svou pěnovou matrací, luxusním spacákem, neméně luxusní polštářkem vždy vedle mě… – musel jsem se hodně ovládat, abych nezáviděl. Stálo mně to hodně racionalizování – ten jeho spacák se strašně špatně balí, polštář zabírá moc místa a je těžký, jeho karimatka moc objemná. ((Asi fakt závidel, lebo môj spacák sa balí dobre (určite rýchlejšie), vankúš je naozaj dosť objemný, ale ľahký, a karimatka síce hrubšia, ale měkká.))  Pak už to bylo v pohodě. Jen kdyby nám zapršelo, měl bych to těžký. Ale s tím jsem se zrovna nehodlal zatěžovat, bylo to stejně zbytečné. Jen mně znovu a znovu provokovala moje…ale co. Dojíždíme do Pabaži, je opět tma. Lesa je všude kolem dost, za hodinu zhasínáme. Na tom oblečení se vlastně leží ještě líp než na karimatce. ((Mňa dosť znepokojuje čulý ruch a nie priateľské výkriky ozývajúce sa z neďalekej stanice uprostred noci, snažím sa zahnať paranoju a zaspať.))

Den 7. – vlajka na půl žerdi; slečna „no discounts“; Riga bez šťávy; zubař Smrt; luxus až za hranice; krásné nohy Estonska; Tartu - ztraceni v hromadách špíny; skládka, bažiny a loď duchů – náš hotel.

Úterý. Spím sladce až do šesti. Jako vždy, Peťo už je skoro sbalený, když se odhodlávám vyhrabat z peřin, tedy vlastně z hromady svetrů, ponožek a bund a jednoho otrhaného spacáku. ((Už no comment.)) Místo, kde jsme, je docela fajn lesík s trávou, pár metrů od tratě. Už rutinně balíme stan, daří se nám stihnout ještě dřívější vlak. V něm sedí spousta Lotyšů, jedou zřejmě do práce. Naproti nám sedí takový starší pánešek, dívá se na nás podezřele od chvíle co jsem si sedli. Když jsem se začal česat, znechuceně odvrací hlavu. Vlastně ne, teprve až když jsem se mu podíval do očí a usmál se. ((U nás takým hovoríme starý… ujo.))
V Rize vystupujeme, hodinku nebo dvě dospáváme v čekárně, a jdeme do boje. Zavazadel se zbavujeme až na autobusovém nádraží, které jsme hledali nadvakrát. Teď na slunečním světle je opravdu moc dobře vidět umělá „krása“ snad všech Lotyšek pod 30. Zato v podchodu je jedna moc roztomilá dívka, krásně hraje na flétnu. Kdybych měl peníze navíc, určitě jí dám – kéž bych i já uměl tak krásně hrát. Vlastně jsem byl rozhodnutý, že když půjdeme zpátky a ještě tam bude, něco určitě najdu – ale pak už tam nebyla… .((Ja som si ju nevšimol, je to jeden z Adamových fantómov počas tejto cesty.))  Na autobusové stanici se nám nakonec podaří získat čas odjezdu Eurolinek do Tartu, což by mělo být podle předběžných zjištění moc pěkné univerzitní město ve středu Estonska. Problém je, že  cesta stojí 7,50 za každého. Co je moc, v latách určitě. A vlaky jsou ještě dražší, navíc do Tartu ani nejezdí. Sedíme v čekárně a počítáme, jestli nám pak zbudou peníze na cestu zpátky (v té chvíli už jsme byli rozhodnuti, po všech trápeních s Lotyši a Poláky, že z Rigy pojedeme až do Litvy, tam stopem až do Vilniusu, a odsaď autobusem za 130 lit do Hradce Králové. Tak nějak přesně na to jsme měli peníze. Cesta tam a zpět do Tartu byla hodně. Jenže – jeli jsme přeci celou dobu do Estonska. Mělo tohle všechno znamenat, že tam nedojedeme? Nemohl jsme tomu věřit. Nechtěl. Hledal jsem jakoukoliv pomoc.
A našel jsem ji. Našel jsem oznámení o 50% slevě na ISIC kartu. Nechci se chlubit, ale díky tomuhle pak naše cesta dosáhla cíle, a jako odměny pak pohodlné a rychlé a levné cesty domů (teda do Katowic, ale to je skoro doma, ne? Ne, NE, a ještě jednou NE! Ale o tom až později). ((Pravda je, že tentokrát musel Adam ťahať za obidvoch, lebo ja som bol dosť unavený (nejedol som) a aj som stratil motiváciu (zlá Lotyšská skúsenosť), a nevedel som čo ďalej. Ešteže sme v kritickej chvíli takejto defétistickej nálade nikdy nepodľahli obaja naraz.)) Samozřejmě, nejsme hloupí, na možnost slevy jsme se ptali už předtím, ale milá nemilá mladá nemladá  Lotyška nás tehdy asi nevnímala, když říkala „No discounts“. Každopádně, co je psáno to je dáno, a tak jsem si šel s ní příjemně podebatit ještě jednou. Dobrá zpráva potvrzena, jedem do Tartu, bus odjíždí v sedm večer, máme celý den na Rigu. Líp to snad ani dopadnout nemohlo – štěstí nás ještě stále doprovází. A musím teď již z retrospektivního pohledu podotknout, že nás neopustilo po celou naši cestu. Ještě teď jsem za to vděčný. Kupujeme lístek, batohy necháváme tam, cena je půl laty na hodinu pro oba, a vycházíme vstříc Rize.
Upřímně řečeno, Riga nic moc. Těžko se mi hledá jakákoliv stopa po jedinečnosti města, všude moderní bezcharakterní auta, moderní bezcharakterní budovy, moderní bezcharakterní lidé. ((Tak trochu ako Bratislava, len väčšia.)) Přístav vypadá jako všechny ostatní, co jsme viděli, moře je samozřejmě špinavé, moderní malé loďky (jak jinak bezcharakterní) se kýmacejí mezi odpadky. Docela mne pobavilo „lodní nádraží“, nemohu pro to najít to správné slovo, prostě místo, kde se kupují lístky na přepravní lodě. Bylo totiž naprosto prázdné. Ne tak, jako nádraží v Jónyškisu, tohle bylo dobře zařízeno, spoustu zaměstnanců, čisto a tak, ale jediní jiní lidé než zaměstnanci a policisté jsme tam byli my dva. A to jsme tam byli docela dlouho, ještě nikdy jsem v podobné budově nebyl, takže byl nutný terénní průzkum. Zjistil jsem, že klidně můžem jet do Stockholmu. Paráda, skoro jsem o tom i vážně uvažoval, jenže byl tu zásadní problém - kdybych to řekl před Peťem, letěl bych do vody. Ale vlastně i já už toho bezdomovaření měl dostatek. Však do Švédska můžu jet jindy. ((Nebyť mojej nízkej morálky a faktu, že máme kúpené lístky do Tartu, by som o tom výlete do Stockholmu uvažoval.)) V budově měli bezplatné záchody, takže jsme toho přepychu maximálně využili, a vracíme se směrem k nádraží. Riga není město na celý den, pro nicnevědícího turistu určitě ne. Přišla mi taková nijaká. Ale dost mně dostala jedna plechová budka, 3x2 metry, otřískaná, s velkým nápisem „Stomatologs“. Nevěřím tomu, že by tam sídlil zubař, ale na druhou stranu, Lotyši jsou Rusové a Rusové jsou Rusové, člověk u nich nikdy neví. Já strach ze zubařů nemám, jinak bych nepřežil své dětství, ale do té kůlny bych nevlezl ani za život. Taky jsme minuli celkem pěkný park, na mapě města byla v něm udělaná zelená hvězdička, na znamení přírodního divu. Tak chodíme po parku, a kde nic tu nic. Jen na místě hvězdičky je fontána ve tvaru vodníka. Jdu se podívat, jestli tam nejsou nějaké prášky uschované pro chudého stopaře, ale nemám štěstí. ((Asi preto, že Lotyši nemajú drobné, ktoré by nič nestáli.)) Máme kopec času do sedmi, takže u jiné fontány na hodinku necháváme spočnout svá utahaná těla. Mám takový pocit, že nevypadáme zrovna nejlíp, lidé se nějak divně koukají. Však už jsem týden v tom samém oblečení, co by kdo po mně mohl chtít – deodorant a šampón jsem nechal doma. ((Jedna dievčina sa nás však nezľakla a vcelku dobre nás odhadla, keď práve nás požiadala, aby sme jej otvorili fľašku s pivom. Nejak som tak dúfal, že nám dá odpiť, ale zase také dôvernosti s bezdomovcami sa nevyplácajú, najmä zo zdravotných dôvodov.)) Po nějaké době se situace pozměnila jen nepatrně, po návštěvě výstavy s tématem ruské a německé okupace sedíme v čekárně, máme před sebou nějaké čtyři hodiny čekání, Riga nás už nebaví. Čtu a požírám, Peťo jako obvykle v takovýhle chvílích chrní.
Čekání uběhlo docela rychle, přeci jenom v cizí krajině jsou lidé najednou tak strašně zajímaví, veřejný voayerismus, který v domovině začíná ustupovat z mých zájmů, zde se obnovil ve své původní síle – ale i po takové dlouhé-krátké době těžko mohu víc upřesnit všechny ty tisíce drobností, kterými se tamější lidé odlišovali. Ale byly tam. A najednou půl sedmé, Peťo zachrochtá a probírá se, zvedáme kotvy, uleželé kosti a tunové batohy, směr první nástupiště a dá-li Bůh, za půlhodinu k němu přijede autobus do Tartu. Těším se, po opravdickém příjezdu opravdického busu ještě víc, fakt jedem tam!
Autobus je slušný, dokonce i s dvěmi televizemi (člověk si ani neuvědomí, jak je slovo „televize“ zvláštní a kouzelně vědecké, dokud jej nevidí vlastnoručně napsaný), sedadla OK, hlučné osazenstvo za námi slibuje pokračování mého oblíbeného očumování, tentokrát spíše však jen doplňujícího mou srdeční činnost, totiž odposlouchávání. Vyjíždíme, za námi jeden klouček v černém obleku nastartoval svůj monolog, tma pomalu zahaluje celý autobus, Lotyšsko se mění v minulost. ((Tomu autobusu k dokonalosti chýbala jedna vec, a to wc. Na jedinej zastávke na benzínke tesne za hranicami som sa musel zbaviť poslednej várky hrušiek, pričom v autobuse mi nebolo všetko jedno. Aj kvôli tomu som sa rozhodol pokračovať v diéte, už ani nepočítam hodiny (a dni), koľko som nejedol.)) Televize zůstaly odpočívat, diskuse za námi, na kterou jsem se těšil, je pohřbena nepřestálým tokem slov tryskajících z vědomí toho kloučka, utíkám se schovat do svých myšlenek. Probírá mě z nich až nenadálý podnět v ruce, koukám a vidím že právě hladím nahý nárt a stejně nahé prsty dívky sedící za mnou, vedle monologisty. Ruku k mé lítosti rychle strhávám, dívka se na mně usmívá, vše je prý v pořádku. Je moc hezká, nedá mi to, nemohu se zbavit toho chladně elektrizujícího pocitu, který se do mě skrze ten dotek dostal – přemýšlím o ní, semtam se po ní tajně podívám, jednou jsem ji přistihl, jak sledovala ona mně, je to přesně tolik, aby zbytek cesty uběhl až příliš rychle, protože příjemně. ((Ďalší Adamov fantóm.)) A navíc cestou přistoupila ještě další něžná bytůstka, když se pak schoulila do bezbranného spánku v rohu tmy, nemohl jsem zabránit tomu, abych ji tajně vyfotil. Věru, Estonsko si mé sympatie začalo získávat hned po přejezdu hranic, ještě jsem se ho ani nohou nedotkl (jedině nohou jedné jeho ženy…).
Uprostřed noci zastavujeme v tichém nočním cizím městě, vysedáme a hledáme batohy. Pak ještě také hledáme směr, kterým vyrazit, žene nás touha najít místo na spaní. Beru veškerá rizika na sebe a vybírám se skoro nazdařbůh jedním směrem, neb se mi zde nechce nijak dlouho otálet. Peťo jde za mnou a v duchu už si asi připravuje, co mi řekne, až se ukáže, že jsem vybral špatně. ((Dobre ma pozná…)) Ale tohle nijak neřeším, právě se totiž míjím s tou dívkou, usmívám se na ni, ona trošku nerozluštitelně na mně, a už je pryč, a už i já jdu pryč, a už ji nikdy neuvidím; ale bylo to pěkné.
Zase s batohama na cestě, zase se touláme nočním městem a hledáme z něj nejkratší únik. Směr, který jsem vybral, se ukáže v porovnání s mapou na autobusové zastávce jako ne nejlepší, za což si samozřejmě slíznu patřičnou dávku „zasloužené“ kritiky. Nezbývá mi než se smát, noc je však celkem teplá, estonské noční město tak neznámé, vše je v nejlepším pořádku. Pochodujeme podél železniční trati, kterou jsem našli, byl to Peťův velmi dobrý nápad, opravdu nemohl tušit, že nás nakonec místo do přírody zavede k vratům do továrny (což jsem, nesmím nezdůraznit, přešel bez jediné poznámky – zajímalo by mně, jestli si toho všiml. A třeba vzal dobrý příklad:-)) . Všude kolem nás štěkají psi, je to trochu nepříjemné, radši vyklízíme pozice, než nás někdo střelí brokovnicí do zadnice, přeci jenom, jedna noha jedné dívky je až příliš málo na dělání závěru o estonské populaci. Stále musíme mít na paměti, že spousta Estonců jsou původem Rusové.
Na druhý pokus je to trochu lepší, dostáváme se do opuštěnější části města, celkem i zarostlé, otrhávám si pár jablek z něčí zahrady, a brzy zatáčíme do houštin. První zklamání z Estonska (a musím říct, že zároveň i poslední) je tady – všude samé odpadky, mnohem horší než u nás, dokonce horší než na Slovensku (myslím tím na Slovensku ve městech only). Město sice bylo čisté, ale tady všude se nebylo skoro ani kam hnout pro samé hromady špíny. Za všechno snad hovoří, že určitou chvíli jsem uvažovali o jednom místě, které vypadalo ze všech nejčistší, a které se poté ukázalo jako skládka. Odmítl jsem stanovat na skládce, přeci jenom určité, i když skromné, nároky mám, takže jsme zaparkovali až o pár set metrů dál, na břehu řeky. Teda, musím říct, zvláštní místo to bylo – cesta k němu lemována bezdomoveckými pelechy, všude kolem nás bažiny a rákos, žáby koncertovaly, ve vodě stále něco šplouchalo, a nejzajímavější ze všeho byla ta loď, co kotvila, napůl potopená, docela zrezivělá, asi deset metrů od nás. Velmi ponurá atmosféra, ale nehodlali jsme se vzdát toho nejčistšího místa jen tak pro nic za nic. Stan jsme rozbili mžikem oka, jen jednou jsem zapadl do bahna, které bylo všude kromě toho kousku pevné půdy, na kterém jsme stavěli. Světlem jsem párkrát projel po lodi, přemýšlel jsem, jestli bych ji neměl prolézt, jestli se tam neskrývá jeden z obyvatel těch bezdomoveckých doupat. Nechal jsem to však být, šance na to, že by někdo tuhle potápějící se a naprosto vybrakovanou kocábku využíval jako úkryt, se mi zdála malá. Usnuli jsem někdy ve dvě, možná o něco dřív.

Den 8. –  „Ten, co bere veškerou tíží zemskou na svá ramena“;  výsledky 100% mužsky šovinistické metody průzkumu Estonského domorodectva; město Mládí; pitevna plná kostí, psů, střev a potkanů; zoufalství jedné staré paní; řehtačka nás veze do Tallinu; Peťo Slovincem; srdceryvné dojetí nad letáčkem; peníze Jablkem prvního a posledního sváru; estonské mrchy; vypálený dům schovaný v lesích a pochmurné znamení minulé doby.

Ráno bylo, jako snad pokaždé během naší cesty, a za to musím poděkovat, i když nevím komu, velmi pěkné. Hned jak jsem vylezl ze stanu, Peťo (samozřejmě už skoro sbalený) mi hned ukázal na tu loď – ve dne už vypadala spíš uboze než strašidelně, ale o ni teď nešlo – na jejím vrcholku, asi kapitánském můstku, seděl nějaký člověk v odrbaných šatech. Tak přeci jen! Ani se neohlédl, jako by tu rostly přes noc stany normálně. ((No vlastne, hneď ako som vstal (to Adam ešte o sebe nevedel), sme sa pozdravili, dokonca mi zamával.)) V tu chvíli jsem byl však rád, že jsem tu loď neprozkoumával – kdo ví, co všechno by se v noci všechno mohlo stát, kdybych jej světlem baterky probudil. Ale teď už balíme, čeká nás půldenní průzkum Tartu, v plánu je pak zkouška Estonců stopem na dvě tři hodinky, a jestli nic, jedem do Rigy a domů. Abych řekl pravdu, tenhle scénář se mi docela líbil, do Tallinu se mi ani už nijak zvlášť nechtělo. Moc dobře, že se mi mé přání nesplnilo.
Cestou do centra procházíme opět skrze hromady špíny, která pokrývá celé pláně s vyjímkou skládky, trošku mně jímá obava, aby nakonec Estonsko nebyla jen hromada hnoje a bažin. Po dvou třech kilometrech už to vše ale vypadá v záři severského slunce úplně jinak, město je čisté a upravené. Vlastně žádný div, nevím kdy by mohli vzít tolik odpadků, aby jimi zamořili i město. Ale co, jdeme na nádraží, snad se zbavíme batohů alespoň na nějakou chvíli. Strašný hlad cloumá mým tělem, nejedl jsem už snad den (je vidět, že toho moc nevydržím, civilizace mně zřídila). ((Mňa jedlo čaká ešte o hodnú chvíľu neskôr (deň J sa však už blíži), ale hlad necítim, už som otupel. Ak sa nad tým tak zamyslím, zisťujem, že sme celkom dobre zvolená dvojka na stopovanie. Jeden z nás lepšie znáša fyzickú a ten druhý psychickú záťaž.)) Na autobusovém nádraží neví nic o úložně zavazadel, my zas nevíme nic o nádraží železničním, takže to vypadá, že budeme dneska posilovat lýtkové a zádové svalstvo. Paráda. Snažíme se zjistit, jak nám to jede do Rigy, tentokrát je na řadě Peťo. Ale mise je neúspěšná, kancelář Eurolines je zamčená, navzdory tomu, co je napsané na dveřích a nadepsané jako otevírací doba. Odmítá to zkoušet znova, tak tam jdu po nějaké době já, jakožto Ten, co bere veškerou tíží zemskou na svá ramena, a mám štěstí, zrovna přichází slečna s objemnou svačinou v rukou a plnou pusou, něco huhlá, dveře se otvírají. Dozvídám se čas odletu do Rigy, až někdy večer, celý den v Tartu před sebou (tak myslím). Do turistické kanceláře se jdu zase zeptat na banku, paní je zoufalá z mé angličtiny, a teď nemyslím konkrétně z mé, ale jakékoliv, protože v tomto umění ji předčil i bezdomovec, kterého jsme včera v noci potkali, a tak mi ji jde raději ukázat, protože pokus mi cestu vysvětlit se ztratil mezi různými pazvuky doprovázejícími její přemýšlení. Vracím se k Peťovi, už se na mně káravě dívá, kde že se tak dlouho flákám. Stejný pohled cítím i ze svého břicha, můj žaludek netrpělivě očekává naplnění svých občanských práv – i když, o ta práva ani tak nejde, jako spíš o to naplnění. Takže se dlouho nezdržujeme, Peťo si odnáší peníze z banky (na začátku naší cestu trávil dost času hledáním své „po celé Evropě rozšířené“ banky, ale nyní už byl pár dnů ve fázi, kdy na to zcela rezignoval), já zase vybírám místo k další bezdomovecké svačině. ((Estónsko je jediná z pobaltských krajín, kde za svoje krvopotne zarobené eurá dostanete aj nejaké koruny do hrsti a nie pár drobných, človek sa tak cíti bohatší.)) Očekávaje brzký návrat domů se rozhoduji na oltář své Žravosti obětovat svou předposlední konzervu, takže to vskutku nevypadá nijak vábně, ten náš piknik. Já jím jako prase vždy, ale z konzervama obsahujícíma tekutiny mám obzvlášť problémy, pohledy mnoha okoloprocházejících kořenily mé už tak božské jídlo ((Ja tiež zastávam korytnícky spôsob jedenia, ale Adam, to je iná liga, Estónci mali divadlo.)) Ale hned zezačátku musím uznat, že jsou mi Estonci sympatičtí – vyzařuje z nich klidná chladná síla, nikoliv chladná jako čepel dýky vnikající do zad, jako u Lotyšů. I přesto, že je v Estonsku spoustu Rusů, tak je to úplně jiný národ, než jeho jižní a východní sousedé, spíš bych je přirovnal k severním Finům, kdybych tedy někdy ve Finsku byl. A co musím zdůraznit, tak v Estonsku je strašně moc krásných a alespoň na první pohled zajímavých dívek. Jsou to dívky a ženy totiž přirozeně krásné, elegantně a ladně oblečené, bez umělých barev na obličeji, velmi sympatické. Jeden Angličan kdesi povídal, že si vytvořil jakýsi procentuální žebříček ženské krásy jednotlivých zemí, a že proto se mu velmi líbila Praha, kde bylo podle něj úžasných 30% žen velmi přitažlivých, na rozdíl třeba od většiny jiných zemí, kde se to pohybuje pod 5%. Kdybych se držel téhle stoprocentně mužské šovinistické metody, nezbývalo by mi, než to procento nastavit na 80%-90%. Alespoň po prvním zběžném ohledání. A za celou krátkou dobu, co jsem v Estonsku byl, se tohle procento nezměnilo, spíše upevnilo, protože lidé v této zemi nejen vypadají ale zároveň i jednají jako klidní a sympatičtí tvorové, tedy alespoň těch zhruba pět, s kterýma jsem se obeznámil trochu blíže. A to už nevypadá jako náhoda. Ale zpět k lavičce v parčíku, ze které se zvedáme, abychom se blíže podívali, co to vlastně to Tartu je za město, když se o něm tolik píše v každé zmínce o Estonsku.
Tak za prvé, je to univerzitní město. Což znamená, že je plně ku potřebě univerzitě, jejíž budovy jsou roztroušeny po celé jeho šíři. I v Estonsku však znají lení prázdniny, takže tyto budovy byly opuštěny, ale dovedu si představit, jak to tu vypadá během roku – univerzita je velká, samotné město docela malé – takže přes semestr tu musí být věkový průměr právě přítomných dost hodně nízký – město Mládí, řekl bych. Další zajímavou věcí je výskyt starobylých dřevěných staveb – je jich tu fůra, což jednak znamená, že město nikdy nevyhořelo (navzdory hojnému výskytu lidí pod dvacet pět…), a jednak, že tihle Estonci umějí se dřevem divy – postavit ze dřeva chajdu, aby vydržela sto let, a aby se v ní dalo bydlet i v severských zimách, to není jen tak. To je něco úplně jiného, než když jsme před pár lety stavěli včelín, totiž taktéž chajdu ze dřeva, a tato budka vypadala rozpadle hned po dostavění, a táhlo v ní i v létě. ((Ani tie včely tam dlho nevydržali.)) A navíc ještě, a to je také důležitá poznámka, Estonské chajdy měly styl. A byly barevné – červené, žluté, zelené…na rozdíl od estonských aut, což jsem si všiml, že jestli byla dvě z dvaceti aut barevná (tudíž ne šedá nebo bílá), tak to byl už odhad přeskakující laťku. Docela zajímavý. Podobně stylové byly také domy v Litvě – ty měly často pokachlíkované venkovní zdi, což jsem také ještě nikdy před tím neviděl. Ale co já toho ještě neviděl… .V městském parčíku na kopci stála rozbořená budova – tvarem i destinací klamala, nebyl to kostel nýbrž jádro samotné univerzity. Zrovna bylo v opravě, žluté cedulky varovaly před možností, že kus nebo rovnou celá stavba může z ničeho nic upadnout, pokud možno na nic netušícího turistu. Jedna část ale držela pohromadě dobře, dokonce tak, že v ní bylo muzeum té univerzity. Zmizel jsem uvnitř, abych zjistil co a jak, po pár minutách přibyl i Peťo. Prohlídka bylo skoro zadarmo, času jsme měli dost, batohy jsem si mohli nechat u velmi milé paní u pokladny (působila tak důvěryhodně, jako vlastní babička, takže „jakože na záchod“ jsem šel kolem jen dvakrát, batohy vypadaly pokaždé netknutě. „Jakože na záchod“ platilo i pro Peťa, jsem si docela jist, že by mé racionální důvody zas nechápal). ((Hovorím, fóbista a cure-ák.))
Samotné muzeum bylo dost dobré – spousty přístrojů a zařízení, všelijaké univerzitní odznaky a insignie, dary, dokumenty, dobově zařízený studentův pokoj, fyzikální a chemická laboratoř do nejmenšího překrásného detailu, zubní ordinace s doopravdy hrůzostrašným ocelovým křeslem a vitrínou se stovkou různě zakřivených nástrojů, dokonce pitevna s rozpáraným člověkem na dřevěném stole, truhlou kostí pod ním, spolu s kýblem plným vnitřností a psem, který právě vytahuje střeva, vše dokořeněné jedním vycpaným potkanem. Knihovna plná těžkých a zlatem zdobených knih, obrazy, stylově oblečené figuríny – dobře investovaných 10 korun (5 estonských). Zůstal bych i déle, ale Peťo stále alarmoval časem, že prý je třeba už jít, abychom stihli taky ten pokus o stopování. No když je třeba, tak je třeba, šli jsme. Na vyhlídce na dalším kopečku se necháváme inspirovat jinýma a popisujeme svými jmény a daty a vlajkami a květinkami (v mém případě) lavičky, protože na značkování á la pes jsme přeci jenom ještě stále dost civilizovaní. A již kráčíme z města, přeci jenom není tak malé, trvá asi hodinu a půl, než se vymotáme na jeho konec. Je sychravo, nejsem nijak zvlášť motivovaný, a tak mi nijak zvlášť nevadí, že nikdo nestaví. ((Zato ja som sa rozhodol do Talinnu pocestovať. Neviem ani prečo, snáď aj preto, že by sa patrilo navštíviť hlavné mesto každej peknej krajiny ako je táto (o Slovensku to neplatí) a možno len z princípu, ale každopádne som bol tentokrát vlajkonosičom pre zmenu ja.)) Bavím se pozorováním paní, která stojí na autobusové zastávce a s každým na obzoru se objevivším autobusem vstává, aby si vzápětí spolu za obzor zapadnuvším autobusem zase sedla. Takhle kolem ní objedou za půlhodinu asi čtyři autobusy, paní se však nevzdává, příští dva tři zkouší zastavit urputným máváním. Vzdává to až teď, odchází pryč. Taky bych šel, ale ještě chybí nějaká ta hodina, aby byl přesvědčen i Peťo. ((Asi by ma presvedčil, nechcel som sa hádať.)) Ale není pravda, že by to vypadalo tak beznadějně jako v Lotyšsku, Estonci o nás ví. A vskutku, po nějaké době se na nás zase usmívá štěstí, zastavuje nám Ford Focus Combi, v něm estonský Rus, má namířeno až do Tallinu. Bezva. Nakonec to tedy opravdu stálo za to, Peťo zabodoval, a pokud se nic nestane, tak ještě večer budeme v cíli naší cesty. Jsem tak rád, že chlapovi odpouštím i jeho smích, následující rutinně po každé větě, kterou řekne. Povídáme si v angličtině, když mu Peťo říká, že je ze Slovenska, chlap vzkřikne, že to tam zná, protože v Lublani měl kdysi nějaký obchodní kontakt. Peťo, zprvu nadšen, že na tom Slovensko přeci jenom není tak bídně, trochu ochládá. Snaží se mu vysvětlit, jaký je rozdíl mezi Slovinskem a Slovenskem, ale zdá se mi, že tomu moc nepomohl. Ale je to jedno, hlavně že asi tak po třech čtyřech hodinách jsme v Tallinu. ((Z toho asi hodinu v kuse sme šli menej ako tridsiadkou po ceste v rekonštrukcii a chlapík sa zabával tým, že asi každých 6 sekúnd radil.)) Chlapík nás vysazuje vedle autobusového nádraží, a odjíždí pryč. Byl to náš poslední stop na téhle cestě, i když jsme to ještě nevěděli – náš plán byl ještě stále dostat se busem do Rigy, pak do Litvy, vysloveně si užít stopování tam, přijet slavnostně do Vilniusu, a nasednout na přímou linku do Prahy, vystupujeme na zastávce Hradec Králové. Říci, že tento plán se změnil, je zbytečné, takže raději nic neříkám. No ale teď jsme v Tallinu, v některých chvílích takřka nedosažitelnému cíli naší výpravy.

První, co musí udělat skaut na novém neznámém místě, je občíhnout možnosti úniku. Řídíce se podle této příručky jsme jako první zašli na autobusové nádraží, abychom zjistili, kdy a jak (a za kolik, to znamená jestli vůbec) se dostaneme domů. Nabrali jsme si v kanceláři Eurolines hromady letáčků, v kombinaci s naší bezdomoveckou vizáží to vypadá až podezřele, a hledáme linku do Rigy. Koumáme nad tím vším, už jsme víceméně rozhodnuti, že do Rigy jedeme zítra ve čtyři, když mi padne zrak na nápis „Katowice“. Přiznávám se, že myšlenka na přímou linku takřka až ke mně domu mně píchla u srdce, dělím se svým zážitkem s Peťom. Je podobně dojmut jako já, takže se vybíráme zeptat. A nevěříme vlastním uším – MÁME NA TO! (těžko teď mohu popsat ten typ nadšení, které se člověka zmocní při myšlence na to, že jeho celodenní každodenní fyzické strádání se za pár dnů změní zpět na luxus, ale bylo úžasné. A slovo „úžasné“ píšu s plným vědomím toho, jak se může zdát v tomto kontextu slabošské. Ano, možná tím i zároveň uznávám, že mě civilizace natolik zřídila, že nevydržím ani trochu toho nepohodlí, a možná že se za to teď, po měsících strávených už opět v „nudném a normálním“ luxusu, i trochu stydím, ale tehdy tam to úžasné nadšení bylo, a plnou silou mi proudilo v krvi. Co jiného mohu říct, než pravdu). ((Teším sa na cestu Katowíc ako na nové jojo, veď to už je skoro doma…))  Odcházíme hlouběji do Talinnu, je třeba získat nějaké ty koruny Estonců na autobus – nepříjemným zjištěním tak trochu jest, že naše euro zde vykupují v takovém kurzu, že se to dá přirovnat skoro až ke krádeži. Však jiná volba niet  – inu, hlavní město je hlavní město. ((Ja som takisto zmenil posledné eurá, a potom som si snáď desaťkrát prepočítal, koľko si mám ešte vybrať z bankomatu. Výsledná cifra 175 korún estónskych. Samozrejme cestou k bankomatu sa jedna zbytočná jednotka z cifry stratí a ja celý spokojný prepočítavam peniaze aj s vybratými 75 korunami. Škaredo zanadávam a vyberiem si zbytok, a to ešte netuším, že každý výber stojí 150 korún slovenských. Za chyby sa platí. Po zaplatení lístku mi zostalo len pár halierov a trochu ľutujem, že som si nevybral viac na nákupy, ale už som sa neodvážil siahnuť znova po kreditke, škoda.))  Pokud jde o zbytek Tallinu, záměrně se o něm zatím nezmiňuju, jeho průzkum je v plánu na zítřek, autobus totiž odjíždí zítra v pět odpoledne (a je až neskutečný, že tento plán vskutku plně vyšel. Jak se to jen mohlo stát?). Každopádně zatím to vypadá vcelku slibně (tato kukla ze slibu se pak nakonec přeměnila přeměnou dokonalou v nádherného motýla…). Momentálně se však městem ani nezabýváme, protože se s Peťom hádáme, poprvé doopravdy za celou cestu. Možná i kvůli tomu, že se blíží konec naší cesty, kdo ví. Důvodem hádky jsou peníze, Peťo mně doopravdy naštval, ale zbytečně se teď o tom rozepisovat nebudu, ještě by mně to chytlo znova. ((Vtedy sa mi zdalo, že keď na spoločné účely Adam minie 50 zlotých + 20 euro a Peťo 70 zlotých + 30 euro, tak je to nespravodlivé, ale potom Adam kúpil sladkosti a bolo to OK.)) Raději celou tuhle část příběhu přeskočím, stejně nebyla moc o čem, a připojím se k němu ve chvíli, když už zase v podvečer s batohama na zádech hledáme nejkratší cestu z města ven, pokolikáté už. Ovšem na dlouhou dobu naposled. Škoda, tohle mně vždy bavilo. Naše cesta vede kolem letiště, pak kolem velkého oploceného jezera, ještě dlouho dobu, až docházíme za Talinn, k cestě odbočující do bažin a lesů - Estonsko je jedna velká bažina, ta je všude tam, kde není město, a pokud tomu tak není, tak to tak aspoň vypadá přinejmenším na prvních pět pohledů. A samozřejmě, tam kde jsou bažiny, tam jsou i komáři. Mrchy jedny estonské, pili nám krev, ve všech smyslech tohoto výroku. Docela nehluboko v lese jsme našli základy nějakého zřejmě vypáleného domku, a vzhledem k naší uchozenosti jsem rozložily stan přímo v nich. Během usínání a zabíjení všudypřítomných komárů a těšení se na Tallin jsem si říkal, copak to asi bylo za domek, že byl tak schovaný v lese, a proč že je vypálený, co se v něm asi tak kdy stalo. Ráno mi byl okolím poskytnut náznak odpovědi – opodál stály vztyčené a dlouhým časem nakloněné dva velké jednoduché dřevené kříže.

Den 9. – Tallin, vonící naivním středověkem; Pakistán, Coelho a můj Poklad; nástup k návratu.

Budíčka jsme měli až v jedenáct, slastný to byl spánek, draze však zaplacený nesčetnými komářími píchnutími. V klidu poklidu jsme posnídali, Peťo si otevřel jednu z četných konzerv, které sebou celou cestu vláčel a které si připravoval na horší časy, jež už asi nenastanou. ((Konečne deň J, idem sa najesť.)) Netrvalo to moc dlouho, než zjistil, že si s sebou táhl těch deset dní zhruba tak dvě kila blivajzu, otevřenou konzervu zuřivě rozmázl o jeden z kamenných základů. ((Moje prvé jedlo od začiatku diéty ak nerátam hnusný polystyrénový chleba, no koho by to nenaštvalo.)) Chápaje jeho spravedlivé rozhořčení, bez keců jsem uklidil rozprsklou konzervu do našeho přenosného odpadkového koše (a zde na tomto místě mohu čestně prohlásit, že ať jsme stanovali kdekoliv, nezůstal po nás úmyslně ani jeden jediný odpadek. Myslím, že i na to můžeme být pyšní, neb dbát na čistotu okolí zatímco my sami se utápíme ve špíně, to chce ctnostného ducha), a začali jsme se balit, za nezbytné asistence nadržených komářích samiček, na naše vítězné tažení Tallinem. Na konci balení ještě trocha nervozity při hledání lístků do Katowic (těžko pomyslet, co bychom dělali, kdyby byť jeden z nás by jej ztratil – peníze na další už jsme prostě neměli. To by bylo teprve dobrodružství) a můžeme vyrazit na několikametrovou tůru zpět do velkoměsta. Myslím že tak v jednu jsme byli tam.
Tallin je krásné město. Tahle věta je tak pravdivá, jako snad žádná jiná, kterou jsem až doteď napsal, pokud ovšem mám na mysli Staré město Tallinu, ty rusofilské přistavěné předměstí jsou poněkud jiné, poněkud šeredné. Úzké točité dlažděné ulice, všelijak se kroutící, podchody a nadchody procházející, ze všech stran obklopené zdobnými domy, pravoslavný chrám stoupající se do mohutné výše, zlatem nešetřící zvenku ani zevnitř, kostely křesťanské v ničem nezaostávající, gotické věže chrání pevně už tolik staletí, hradby neporušené a vysoké, ještě stále dřevěnými ochozy lemované, člověk jakoby viděl přecházejí stráže po nich, střílející lučištníky, hradební brány robustní a mřížemi dosud vybavené, břečťany obrostlé, hrad pyšně stojící nad tím vším, tyčící se nad nekonečným mořem, obklopujícím celé to pyšné a starobylé přístavní město. Středověká atmosféra na člověka shlíží z mnoha stran; nebýt lidí, člověk by si nebyl jist, zda se nevrátil v čase. Jen ti lidé – sami zpupní turisté, samé auta, plno naprosto neatmosférických obchodů prodávajících „národní“ suvenýry za neskutečné ceny (a mapa Tallinu tu stála 90 estonských korun, tedy skoro 200 českých). Přesto však město nad lidmi vyhrává velmi významně, Tallin je nejhezčí město, jaké jsem takhle letmo poznal, daleko před Prahou, Paříží, Avignonem, Benátkami… , a navíc jsem v něm našel svůj Poklad. Na tržišti, mezi haldami ovoce, zelenin, cukrovinek, chlebů, mezi tím vším, byl jeden stolek, a na něm byly rozloženy krásné malé věcičky, všechny vyrobené z pakistánského ónyxu. Líbily se mi všechny, přehraboval jsem se v nich, věděl jsem, že jeden z nich si koupím, jen jsem nevěděl jaký, když tu ta paní vytáhla dva náhrdelníky – jeden obyčejný, z hnědého onyxu, a ten druhý byl On, onen coelhovský Poklad, ten hmotný důvod, pro který jsem možná vlastně celou tu cestu jel – nádherný náhrdelník z krásně zeleného ónyxu, ónyxový náhrdelník, jenž pro mě již dlouhá léta z nějakého neznámého důvodu vždy symbolem dokonalého Šperku byl. Nevím proč, nikdy jsem ho vlastně předtím neviděl, ale vždy, když jsem přemýšlel o nejkrásnějším šperku, jaký bych mohl kdy ženě dát, nenapadl mně žádný platinový prsten, diamantový diádem, rubínové náušnice, smaragdová čelenka… - vždy mě napadl ónyxový náhrdelník. Snad kvůli tomu, jak krásně zvučně to zní, snad kvůli něčemu jinému – a nyní, po těch letech nekritického obdivu, ónyxový náhrdelník se poprvé objevil přede mnou, v Tallinu, královském městě Estonska, tisíce kilometrů daleko od domova, na jednom zapadlém tržišti. Neváhal jsem vnitřně ani chvíli, dal jsem té paní všechny své zbylé nemnohé europeníze – a stačilo to… . Skoro jsem se ani nedivil. ((Ja som tiež čítal Alchymistu, ale svoj poklad som nenašiel v Tallinne, ale až doma…))
Až mi bylo líto Peťa, kterému už na koupení dárku pro svou dívku nezbylo. Nabídl jsem mu své poslední Estonské koruny, ale nepřijal, chápu, že by to už nebylo ono. Místo toho jsem je všechny do předposlední koruny utratil za věcičky, jejichž hromadným snězením jsme později pak v autobuse takřka neustále oslavovali náš návrat do pohodlné kolébky. Myslím, že tím jsme zároveň dokonale zahladili všechny zbylé nerovnosti, jež se vyvrásnili během té peněz se týkající hádky, navíc když tu poslední korunu jsem diplomaticky dal Peťovi do jeho tak nějak sbírky. Vše bylo tedy tak, jak mělo být, a v tomto duchu přijel k nástupišti přesně v čas autobus, jež nás měl dovézt až domů – tedy do Katowic, ale to je přeci doma, že? Správnou odpověď na tuhle nevinnou otázku lze najít už v předešlém vyprávění, ale nic mi neudělá, když ji zopakuju – Ne, NE, a ještě jednou NE!

Den 10. – letem světem až do Katowic; Katowice místem zmaru – „Ktho je zhodpovědny za tho?!“; Peťo zjišťuje, že jeho domov neexistuje, a spousta další legrace; loučíme se, naše cesta končí.

Autobus byl skoro prázdný, takže jsme si udělali pohodlí. Díky tomu a díky nekončící žranici a pijavici (nealko! – narozdíl od dvou chlápků nedaleko od nás, jež si neustálé anglické žvanění o ničem, jež nestálo za to ani poslouchat, podlévali litry piva) uběhl ten den v autobuse docela v pohodě. Roztomilé byly záchodky, na ty jsem se těšil, ještě nikdy jsem na tak dlouhé štrece autobusem nebyl. Trochu mi na tom záchodě dělala starosti jedna ikonka, znázorňující pajduláka stojícího u záchodu, přeškrtnutého velkou tlustou červenou čárou. Ikonku jsem plně pochopil teprve tehdy, když s sebou autobus v jedné zatáčce trochu trhl, zrovna když jsem byl ve stejné poloze, jako ten pajdulák… . Rychle jsem se také přeškrtl. ((Trochu mi na tom záchode robila starosti jedna ikonka, znázorňujúca pinďuláka stojaceho pri záchode, preškrtnutého veľkou tučnou červenou čiarou. Ikonku som naplno pochopil až  vtedy, keď so sebou autobus v jednej zatáčke trochu trhol, zrovna keď som bol v rovnakej polohe, ako ten pinďulák… . Rýchlo som se tiež přeškrtol.))
Během cesty jsem nezamhouřil oka, ale nevadilo mi to, jen tak sedět, po strašně dlouhé době (tak mi to jen připadalo, já vím) nic fyzicky namáhavého nedělat, koukat do tmy, na míjející Rigu, Kaunas, a další města, i když jsem z nich nic neviděl. Ve Varšavě jsme byli za úsvitu, v Katowicích kolem čtvrté odpoledne, ani ne tak rozlámaní, jak jsem se bál.
Katowice. Jediné polské místo, na které jsme při zpáteční cestě vstoupili, a Poláci nás opět nezklamali. Celé město bylo bagry rozryté na každém svém místě, neviděl jsem snad jediný strom, všude bylo lidí jak v metru, záchody byly za zlotý pro každého (už jsem si odvykl za tu dobu), z autobusového nádraží nejel jediný autobus naším směrem, v železniční stanici nebyla jediná lavička (podobně jako ve Varšavě, naprosto nepodobně kterémukoliv jinému místu, kde se čeká, že lidé budou čekat – dokonce i v tom ubohoučkém nádražíčku v Jonýškisu byly sedátka, když už nic jiného), zato spoustu špíny. S obtížemi najdeme mezinárodní pokladnu. Fronta je tam dlouhá, zato ale stání v ní zábavné – u okýnka stojí hlouček lidí nevěřícně zírajících na prodavačku lístků. Ta jim právě vysvětluje strašlivou angličtinou, vlastně jim spíš gestikuluje, že si místenku do vlaku, který jim ujel díky tomu, že se první vlak, kterým sem dojeli, nečekaně o dvě hodiny zpozdil (konečně první náznak toho, že jsme skoro doma…), musí koupit znova, a za plnou cenu. Nejhůře to nese jeden postarší Němec, jediný nečech ze skupiny, tedy člověk nezkušený, nevědoucí, jak to chodí. Zřetelně se potí, sundává si kabát, otírá si brýle, rozepíná knoflíky u košile, lomí rukama, a stále zvyšujícím se basovým hlasem, občas však naříkavě přeskakujícím, se neustále ptá obstojnou češtinou: „Ktho je zhodpovědny za tho?!“, „Ja se ptham, kdho za tho mužhe?!“, „Kdhe je vaš šef, chci s nim mluvit o thom?!“, „Vy ani mluvith anglicky neumithe, co tu delathe (míněno zde, v mezinárodní pokladně)?!“. Stáli jsem tam asi půlhodiny, bavili se divadelním představením, trochu mi však bylo líto té pokladní, která tam tak zoufale koukala a nestále se snažila polsky vysvětlit, kdo za to může. Přestalo mi však jí být líto, když jsem přišel na řadu já. Nešlo ani tak o tu „angličtinu“, jako spíš o to, že cesta do Ostravy, nějakých malicherných stopadesát kilometrů daleko nebo kolik, mě měla stát 65 zlotých, v přepočtu kolem 600 korun. Když jsem si uvědomil, že předchozích 1400 kilometrů mě stálo 1500, tak jsem raději rychle ustoupil, bez lístku samozřejmě, a přepustil jsem místo Peťovi. Toho čekalo ještě smutnější zjištění – o cíli jeho cesty, Kysuckém Novém Mestu, neměla ani tušení, že existuje, a nejbližší podobný název jí přišel Nové Mesto nad Váhom.- za 124 zlotých. Když Peťo slyšel tu cifru, musel jsem se hodně držet, abych se nesmál při pohledu na jeho přesmutně šokovaný výraz, a místo toho s ním držel basu v nevíře. Trochu se mu ulevilo až za pět minut, když zjistil, že zatímco on mluví o jednom městu, ona o úplně jiném. Nicméně, o existenci svého rodného města ji nepřesvědčil, a tak místo toho jel do Čadce. 64 zlatých již pak zaplatil bez mrknutí oka. Já jsem se tak snadno nechtěl nechat okrást, a tak jsem nechal Peťa na nádraží i s věcmi a sprintoval jsem zpátky na autobusák. Z toho jsme sice už věděli, že nic nejede do Čech či Slovenska, ale stvořil jsem improvizovaný plán. Dojet do Bialsko-Biale a odtuď stopem do mé cílové lokality, tedy směr Opava. Improvizovaný plán shořel jak věchet slámy, když jsem zjistil, že cesta do 60 kilometrů vzdáleného města stojí v přepočtu skoro tři stovky, plus polovinu toho za batoh. Proklel jsem upřímně všechny Poláky, a běžel jsem zpátky, abych si půjčil od Peťa  jeho všechny zbylé zloté, doložil jsem to svými všemi slovenskými a českými, a to všechno jsem s křečovitým úsměvem předal na pokladně za jeden mizerný lístek na vlak. Ale co už, jsou to jen peníze, i když v potu těla těžce vydělané. Jen nechápu, jak to můžou zvládat sami Poláci, a ještě k tomu po celý svůj život…
Za chvíli už jsme se zase smáli, jednak jsem měli za sebou tolik moc fajn věcí, že nás takováhle blbůstka nemohla rozhodit, jednak pohled na tabuli odjezdů vlaků byl k nezaplacení – na celé velké tabuli byly jen vypsány dva nějaké nahodilé časy odjezdu nějakých vlaků, jinak nic, pak tam bylo u jiného jinak zcela prázdného řádku napsáno číslo nástupiště. To bylo vše. Jednotlivá nástupiště byla stejně neoznačena, tak na co nějaké zbytečné vypisování, že. Což znamenalo, že Peťo má menší problém, poněváč čas odjezdu jeho vlaku byl shodný s dalšími dvěma vlaky. Nezbývá, než oběhnout všechny vlaky a vyhledat cedulky připevněné přímo na nich. Máme štěstí, a tak mě Peťo může opustit. Podali jsme si ruce, nastoupil i s celým svým batohem, na který jsem se tolikrát díval při každém pochodu směr vpřed, zavřel dveře a vlak se rozjel, směr Slovensko. ((Cesta bola dlhá  a nudná, a ak som dobre odpočul rozhovor colníkov, tak som bol v tom vlaku jediný, kto prechádzal hranice. Jediné čo ma napadlo, bolo, že chvalabohu. Poliaci sú Poliaci.)) Vrátil jsem se zpátky, vlak směr Česko odjížděl až za dvě hodiny. Četl jsem si, sem tam hodil pohledem po nedaleko procházejícím a ještě stále nevěřícně naštvaném Němci (košile byla rozepnuta již skoro do půli těla), pozoroval Poláky a snažil se k nim znova a zase neúspěšně nalézt cestu, znova a znova si pohrával s mým Pokladem… . ((Ja som sa so svojim pokladom pohral trošku neskôr, …ale už ma na cestu nikdy nepustí, aj keď som sa dokázal vrátiť inak ako v truhle… .)) Dvě hodiny uplynuly jako nic, stejně tak jako ten poslední kousíček z naší úspěšné cesty.  


Autor/zdroj: Rascal
Text bol naposledy zmenený dňa: 11.03.2005