• Letenky
  • Hotely
    Kde
    Príchod
    Odchod
  • Knihy
  • Prenájom áut

Arches – ďáblova fantazie

Národní park Arches se nachází ve státě UTAH v USA. A je to jeden z nejpozoruhodnějších států.

Národní park Arches se nachází ve státě UTAH v USA. A je to jeden z nejpozoruhodnějších států. Na jeho území naleznete totiž malebné kaňony, horkou poušť, vysokohorské terény, mormonské město Salt Lake City i úchvatné skalní brány a oblouky.

A to vše je způsobeno tím, že na území Utahu se nacházejí tři úplně odlišné krajinné celky - část Skalnatých hor, pouštní okraj Velké pánve a náhorní plošina Colorado Plateau.

Uslyšíteli někdy slovo bombastický, pak si můžete představit národní park Arches. Skutečně si toto označení plně zaslouží. A také fantastický. A určitě i unikátní. A dalo by se pokračovat … Ale nebyla by to jen prázdná slova. Dokazuje to i fakt, že se zde nachází až 1500 skalních oblouků a oken od těch úplně čerstvě "narozených", až po ty obrovské, dech beroucí obry. A představte si, že červenohnědý pískovec, ze kterého jsou oblouky a bizardní okna vytvořeny, je starý 140 milionů let. Úctyhodný věk, že? A za všechno může proces eroze, který začal už před 300 miliony let.

Národní park Arches byl vyhlášen nedávno - v roce 1971. Nachází se ve státě Utah, severně od národního parku Canyolands, asi 8 km od města Moab. Jednu část jeho hranice tvoří legendární řeka Colorado.

Aby se člověk dozvěděl o území parku co nejvíc, je dobré navštívit Návštěvnické cent-rum - Visitor Center. Tam je totiž možné získat nejen mapky a plánky, ale i představu o historii, geologii a rozloze parku, protože nejatrak-tivnější části často leží dost daleko od sebe.

Že se blížíte k národnímu parku Arches, poznáte úplně jasně už 30 km před ním. Červený droboučký prach z tamních pískovců sedá na asfaltový povrch silnice, takže máte dojem, že si tady Američané pohráli, aby asfaltu změnili jeho typickou barvu.

Asi 15 km od návštěvnického centra se nachází úsek zvaný Okna - Windows, kde je možné se pokochat čtyřmi z nejznámějších oblouků v parku - Double Arch, Turret Arch, North Window a South Window. Stojíte tam s pusou otevřenou a připadáte si jako trpaslík a marně hledáte ta nejúžasnější slova, která by vyjádřila vaše pocity. Jsou zde úseky s půvabnými jmény jako Rajská zahrada, Brýle, Stužkový oblouk a mnoho, mnoho dalších. Osamoceně na rovině stojí prazvláštní skalní útvar zvaný Organ - Varhany. Působí dojmem nějaké obrovské kulisy pro Hollywood.

Máteli chuť se projít v Ďáblově zahradě - Devil´s Garden, je vám to dopřáno. A je třeba upřímně doznat, že se Ďáblovi ta zahrada povedla. Nasázel si do ní obrovské kameny, skály roztodivných tvarů, ale i stříbřitý pelyněk, sem-tam zelený chvojník a zakrslé borovice, které škodolibě umístil do puklin skal - ať ukáží, zda si zaslouží žít. Kdo se projde pár kilometrů, nebude litovat, protože se mu naskytne pohled na největší a také nejtenčí oblouk - Landscape Arch. Má skoro neuvěřitelné rozpětí - 88,7 m. Bohužel se z něj v nedávné době kus odtrhl a je nyní pro návštěvníky nebezpečný, neboť se velmi ztenčil a hrozí mu prolomení. Nesmí se tedy již pod něj chodit, jen ho obdivovat a samozřejmě fotit ze slušné vzdálenosti. Můžeme si jen vroucně přát, aby vydržel vzdorovat smutnému osudu hodně dlouho.

Zato nejfotogeničtější oblouk - Delicate Arch - má ke smutnému konci ještě hodně daleko. A také hodně daleko k němu musíte po svých - vlastně to není ani tak daleko, ale když vám na hlavu pere nemilosrdně slunko, máte ukrutnou žízeň, hrozně se potíte a nikde žádný stín, jen vyprahlá krajina, zdá se vám to hodně daleko. Ale pocity, když stojíte pod tímto velikánem, vám všechny strasti dokonale vynahradí.

Národní park Arches je sice bombastický a fantastický, ale dokonale nelákavý k životu. V létě teploty dosahují až na 40°C a v zimě klesají na - 8°C. Také teplota při střídání dne a noci je velmi kolísavá. Ale odhodlání prvních přistěhovalců na Západ bylo neuvěřitelné, a tak i tady se usadil člověk. Jmenoval se John Wesley Wolfe a pocházel z Ohia. Usadil se zde se svým nejstarším synem Fredem v roce 1888. Byl to veterán občanské války, kde utrpěl zranění nohy. Když zranění stále bolelo, doktor poradil Johnovi, aby se usadil v suchém podnebí. John si tedy vyhledal zaručeně suché podnebí, neboť v Arches ani jiné neexistuje. Vyhledal si území o 100 akrech podél potoka, který nazval Salt Wash, neboť zde byla voda a také tráva - dost pro několik kusů dobytka. John se svým synem postavil hráz a vytvořil si malou vodní nádrž. Jako obydlí jim postačila jedna místnost vyhloubená v zemi. Tak tu žili víc než deset let na opuštěném a vší civilizaci vzdáleném ranči. Ale pak Johnova dcera Flora se rozhodla přestěhovat se v roce 1906 na otcův ranč. A nebyla sama. Doprovázel ji její manžel a děti. Byla ovšem naprosto šokována - marně totiž hledala nějaké obydlí - ta díra v zemi ji k obývání nepřipadala a její rodině také ne. A tak přemluvila otce, aby postavil nové obydlí s dřevěnou podlahou. Toto obydlí mělo sice také jen jednu místnost, ale už nad zemí. Celá rodina tady pár let žila, ale v roce 1910 se všichni vrátili zpět do státu Ohio. John zemřel ve věku 84 let v roce 1913. Jeho obydlí je dnes chráněnou památkou v národním parku Arches.

Na území parku žijí kojoti, zajíci tmavoocasí, lišky šedé, bílé pumy, ve vzduchu se vznáší kondoři a havrani. Skrovná vegetace se nazývá chaparral - jsou to zakrslé křoviny a malé stromy s drobnými kožovitými listy odolnými vůči suchu. Rostliny se také naučily bránit proti hmyzu a predátorům - některé se brání trny a jiné vlastní chemií - jejich listy totiž mají odpornou chuť. Ale ani tak si nezajistí rostliny přežití. Je třeba bojovat i se sousedními rostlinami o omezené zdroje, nutné k životu. Rostliny vytváří jedovaté látky, které tlumí růst sousedních rostlin nebo brání jejich semenům v klíčení.

Správa národního parku to ale také nemá lehké. Musí totiž sloužit dvěma naprosto protichůdným stranám. Na jedné straně je nutné vyhovět rostoucímu tlaku návštěvníků, kterých je přes půl milionu za rok. A na druhé straně stojí hlavní cíl - zajistit bezpečí divokým rostlinám a živočichům a chránit divokou krajinu.

Irena Lochmanová



Tento text bol prevzatý z časopisu Cestovateľ so súhlasom vydavateľa.


Autor/zdroj: Časopis Cestovateľ
Text bol naposledy zmenený dňa: 11.09.2002