• Letenky
  • Hotely
    Kde
    Príchod
    Odchod
  • Knihy
  • Prenájom áut

Malý člověk na velké hoře

Když Kilimandžáro tak Kilimandžáro. "Je lepší zemřít při výstupu na nejvyšší horu Afriky než někde v domově důchodců na senilní demenci", přesvědčuji manželku a šlapu radostně na plyn.

Když Kilimandžáro tak Kilimandžáro. "Je lepší zemřít při výstupu na nejvyšší horu Afriky než někde v domově důchodců na senilní demenci", přesvědčuji manželku a šlapu radostně na plyn.

To bylo před šesti hodinami. Teď se pomalu blížíme k hraničnímu přechodu mezi Malawi a Tanzanií u řeky Songwe.

Touto bránou do Tanzanie se pokouší denně projít pouze hrstka turistů. Z nich jen někteří projdou. Unudění celníci v Songwe nemají na práci nic jiného než vymýšlet nové efektivní metody jak trápit turisty.

Celník za oknem pozoruje náš příchod jako pavouk číhající v koutku pavučiny na svou oběť. Vrháme se s manželkou odvážně do sítě. Celník nejde po jugulárce, ale chňapá po našich pasech. Sliní si prst, listuje, znovu si sliní prst, vrací se pár stránek zpět, znovu sliní. Filatelista amatér Jiří Žouželka vždycky říkal, "chlapci, žádné slintání. To jsou kyseliny, ty ničí papír, to je nešvar". Úředník si pročetl náš pas a zaútočil v oblasti, kde bychom to nejméně očekávali. "Řítili jste se k hraničnímu přechodu nepřiměřenou rychlostí. Porušil jste mezinárodní normy. Ohrožoval jste ostatní užívatele hraničních komunikací". Nevědel jsem o čem hovoří. Díval jsem se rozpačitě kolem, jestli opravdu hovoří ke mně, ale v místnosti, ani na hraničním přechodu nikdo jiný nebyl.

"Ten celník s námi zatočí", říkam si pro sebe. Manželka mi pod stolem tiskne potící se ruku, sen o dobytí Kilimandžára se rozptyluje v mlze. "Podívejte se do této knihy", přebírá iniciativu celník. Ukazuje mi několik stránek se jmény turistů, kterým nepovolil vstup do Tanzanie. Dělá se mi špatně od žaludku. "Posaďte se, posaďte se. Přece neodejdete bez cestovního dokladu," napomína mě. To má pravdu. Klesám na židli a cítím, že můj systolický tlak šplhá nahoru.

"Možná, že se domluvíme", koketuje celník s manželkou a rozhlíží se nervózně kolem. Nenávidím úplatky. Proto mě stříhá manželka a restauracím se vyhýbám. Za jiných okolností bych to již vzdal. Přípravy na tuto expedici nás ale stály již hromadu peněz. "Kolik?" Táži se a jsem připraven smlouvat. Celník si není jist zda na něj nechystám léčku. Vyvaluje na mě oči, vstává ze židle a rozhorčeně prohlašuje: "Chcete mě podplatit? Myslíte, že mohu změnit předpisy? Za co mne máte? Odchází do rohu chatrče a trucuje.

"Ne", pravím tak tiše, že se řítí zpět a dychtivě se naklání přes stůl. "Získaných finančných prostředků by se dalo použit na zlepšení vašeho životního prostředí," a ukazuji rukou na rozpadajíci se chýši. Úředník obrací oči v sloup a výhrůžně hrozí rukou: "Chcete tvrdit, že náš prezident a vláda Tanzanie nepečují o státní majetek?" Znechuceně mi háže cestovní pas. Buď je opravdu rozhorčen anebo jsem svědkem hereckého výkonu, který si zaslouží mimořádného ocenění.

Manželka mi opět pod stolem tiskne ruku. V tom stisku je stejná láska a něha jako tenkrát v kostele, když jsme si slibovali "ano". Přesto, že nevím jak to dopadne, vkládám mezi stranu pět a šest, dvacet amerických dolarů a posunuji pas směrem k úředníku, jako kdyby to byl balíček plastické trhaviny.

Úředník salutuje a vítá nás v jeho domovině. O dvacet hodin později se ukládáme k spánku v malém motelu ve vesnici Marangu. Spíme ve stínu Kilimandžára.

Ráno se oblékáme do naši horolezecké výstroje, od manažera motelu fasujeme také průvodce, dva nosiče a několik rad na cestu.

Rada číslo jedna: Pokud nezapomeneme pokládat jednu nohu před druhou, měli bychom se dostat až na vrcholek,

Rada číslo dvě: Nemáme být zklamáni, kdyby se nám to náhodou nepodařilo. Světoznámý horolezec Hilary a astronaut Amstrong se také na vršek nedostali. Teprve později se dovídáme, že se na vršek nedostali, protože zde nikdy nebyli.

Šlapeme po úzké stezce rovníkovým pralesem. Manželka, která mi někdy vyčítá, že můj záujem o exotické ptactvo začína a končí zájmem o grilovanou drůbež, občas zvedne dalekohled a pozoruje pěvce, kteří poletují nad námi. Já zhluboka vdechuji zdravý lesní vzduch a vnímám krásu divoké přírody. Tento výšlap bude trvat pět dní. Není kam spěchat. Nahoře žádná fronta nebude.

Po půl hodině začíná lít jako z konve. Naše pláštěnky jsou ale v zavazadlech, s kterými klušou nosiči vpředu. Takřka plaveme v hustém, vlažném dešti. Ve výšce 2700 metrů je chata Mandara. Čeká nás královská večeře, připravena nosiči, a suché oblečení. Další dva dny nám připomínají sto jarních kilometrů. Šlapeme přes šedesát kilometrů k chatě Kibo. Jsme 4700 metrů nad mořem.

Děláme inventuru svých tělesných potíží. Manželka úpí úkrutnou bolestí hlavy. Pilulky se jenom kutálí do jejího žalúdku. Její nohy křičí "je nám zima". Můj žaludek vydává nezvyklé zvuky. Začínám s břichomluvectvím? Menisky v mém koleně vyhrožují stávkou. Zítra v jednu hodinu ráno začneme výšlap na kráter. Ten se tyčí do výšce 5890 metrů. Bez pobízení padáme na dřevěné pryčny a upadáme do agonizujícího spánku. Několik turistů, kteří s námi sdílejí tuto chatu, zápasí s výškovou nemocí. Nemají sílu jít ven a blinkají na podlahu jako alíci. Vůne kyseliny solné a natrávené potravy nás pronásleduje až do okamžiku, kdy s námi třepe náš průvodce. Je 0.30 ráno. Chvějeme se zimou, je nám špatně, bolí nás hlava a před námi se tyčí přes tisíc metrů vysoký kráter.

Pobledlá manželka se na mě vyčítavě dívá. Za tuto legraci jsme zaplatili 300 amerických dolarů. Se starou petrolejovou lampou, kterou nese naš průvodce, se dáváme na pomalý výstup. Miliony hvězd nám září nad hlavou. Další hvězdy nám naskakují před očima coby výsledek bolesti hlavy a únavy. Nechali jsme v chatě vše co nebylo absolutně nutné pro výstup. "Pole, pole, pomalu, pomalu", opakuje průvodce jako zadrhnutá jehla na gramofonu. Ono to rychle ani nejde. Pohybujeme se hlemýždím tempem vpřed. Chápeme, proč tolik turistů tuto cestu nedokončí. Dát jednu nohu před druhou není náročný pohyb, když se člověk pohybuje v Praze směrem od Můstku k Muzeu. Něco jiného je, když se chce zuby nehty dostat do nadmořské výšky 6000 metrů bez kyslíku.

Nemluvíme. Ztratili jsme chuť k jídlu i ke konverzaci. Chceme přežít. Před pátou pozorujeme nádherný východ slunce. Nevím proč mám tak rád východy slunce, vždyť to je jen západ slunce obrácený naruby. Slunce a krása pode mnou mně dávají novou sílu k dosažení vrcholku.

Posledních 50 metrů lezeme po čtyřech. Posledních 20 metrů se s posledním vypětím sil plazíme z kamene na kámen. V 8.30 ležíme na vrcholku Kilimandžára. Slunce se odráží od věčných ledovců, kterým je lemován kráter a vítr se nás snaží strhnout do propasti za námi.

Jednou rukou držím manželku, druhou našeho průvodce. Usmíváme se radosti do čočky kamery.

Pod námi nekonečná, tajemná Afrika. Kontinent plný kontrastů a překvapení. Daleko, směrem na jih, na břehu řeky Songwe, je malá celnice. Nadaný herec se obléká do svého kostýmu a další divadelní představění začíná.

Jednotné vstupné - dvacet amerických dolarů.

Petr Škrla



Tento text bol prevzatý z časopisu Cestovateľ so súhlasom vydavateľa.


Autor/zdroj: Časopis Cestovateľ
Text bol naposledy zmenený dňa: 23.08.2002