Indonézia - Kultúra/Spoločnosť

Indonéská republika
je autoritativní prezidentskou republikou se systémem více politických stran. Hlavou státu je prezident, který také stojí v čele vlády. Zákonodárným orgánem je tisícičlenné poradní lidové shromáždění (tzv. Lidový konzultační kongres) a sněmovna reprezentantů s pěti sty členy, kde má pětasedmdesát křesel vyhrazena armáda. Indonéská vnitřní politika formálně vychází z pěti principů, známých jako tzv. pancasila, které představují syntézu tradičních asijských a západních demokratických hodnot: víra v Boha, všelidská humanita, silný a jednotný národ, všemi uznávaná reprezentativní vláda a sociální spravedlnost. Pancasila je státní ideologií, která by měla spojit všechny etnicky, nábožensky a kulturně rozdílné indonéské národnostní skupiny v jeden indonéský národ. Základním heslem pancasily je "Jednota v rozdílnosti".

Hlavním městem je Jakarta, dříve známá pod jménem Batávie. Indonésie, administrativně rozčleněná na čtyřiadvacet provincií, je tvořena sedmnácti tisíci ostrovů a ostrůvků (z nichž jen asi šest tisíc je obydlených) o celkové ploše skoro dvou milionů km2. Žije zde 207 milionů lidí (Indonésie je čtvrtou nejlidnatější zemí světa), rozlišených do několika set etnických skupin (největší jsou malajská, jávská, sundská a madurská). Mluví se o tři sta padesáti národech - tato obrovská pestrost je výsledkem izolovaného vývoje lidských skupin v dříve nepřístupných odlehlých oblastech ostrovní říše. Hrubý roční domácí produkt je udáván kolem 500 USD na hlavu, po hospodářském kolapsu v létě 1997 ale dnes skoro polovina obyvatel žije pod hranicí chudoby. Hlavním indonéským náboženstvím je islám (88 %), následuje křestanství (10 %), hinduismus (2 %), buddhismus a animismus. Ačkoli v některých oblastech převládají ortodoxní muslimové, na většině území Indonésie jsou jednotlivá náboženství promíchána tak, že je lze někdy od sebe jen obtížně oddělit.

Krátce z historie
O počátcích osídlení indonéských ostrovů, kam v dávné minulosti migrovaly domorodé kmeny ze všech koutů Asie, se toho ví velmi málo. Záhy tu ale začaly vznikat rozvinuté animistické kultury, které se později proměnily v první královské státní útvary. Dnešní Indonésie se především pro své koření, perly, slonovinu a vzácná dřeva rychle stala cílem obchodníků z celého tehdejšího světa. V 3. století po Kr. sem s dálkovým obchodem dorazil hinduismus, koncem 1. tisíciletí vznikly na Sumatře a Jávě silná hinduistická a buddhistická království. Po říších Šrividžája a Madžapahít zbyly dodnes chrámové komplexy a obě jejich původně indická náboženství hluboce ovlivnila indonéskou kulturu.

Islám, který se zde postupem času silně rozšířil, přinesli do Indonésie arabští kupci už někdy v 7. století. V 15. století se stal státním náboženstvím a vytlačil buddhismus a hinduismus (který se dnes udržel v podstatě jen na ostrově Bali), později vzniklo několik nezávislých muslimských království. Nejmocnější z nich byla říše Mataram na východní a střední Jávě. Muslimská království bohatla především na obchodu s Čínou a dnešní Malajsií a často se navzájem vojensky střetávala. Zcela stranou hlavního proudu rozvoje indonéské kultury zůstávaly po dlouhá staletí lokální domorodé animistické kmeny lidojedů a lovců lebek, z nichž některé si svou svébytnost udržují dodnes.

Bohaté indonéské ostrovy se brzy dostaly do sféry hospodářských zájmů evropských kolonistů. Jako první sem počátkem 16. století dorazili Portugalci (1509), vystřídaní Holanďany (ti přišli na západní Jávu roku 1595). Nizozemské Východoindické společnosti se postupně podařilo dostat pod kontrolu lukrativní obchod s kořením, založit kávovníkové a gumovníkové plantáže a na dlouhou dobu získat obrovský vliv na většině území Jávy, Sumatry a Bornea. Kruté metody Východoindické společnosti ale vyvolávaly stále větší odpor domorodých vládců a po několika povstáních proto nakonec převzal správu země přímo nizozemský stát. Holandská koloniální říše (zvaná později Nizozemská Východní Indie) ale nebyla příliš stabilní a řada oblastí si na Evropanech uchovávala nezávislost. Začátkem 19. století začali Holanďany z jejich pozic zvolna vytlačovat Britové. Obě koloniální mocnosti spolu v Indonésii svedly řadu těžkých bojů, do nichž se zapojili i někteří lokální domorodí vládci (známé je například tzv. javánské povstání sultána z Yogyakarty z let 1825 - 1830).

Na počátku 20. století se zrodil první náznaky národně osvobozeneckého hnutí. Roku 1927 letech vznikla Národní strana, v níž se poprvé objevil významný, mnohokrát vězněný revolucionář a pozdější první prezident nezávislého indonéského státu Ahmed Sukarno. Za 2. světové války byla Indonésie okupována císařským Japonskem, které Sukarnův boj za nezávislost podporovalo. Revoluční kroužky ji formálně deklarovaly v srpnu 1945, následovaly ale několikaleté těžké boje s britskými a nizozemskými vojsky, které se v zemi po vyhnání Japonců vylodily, aby znovuobsadily svá bývalá koloniální teritoria. Skončily definitivním odchodem Evropanů a v listopadu 1949 byla vyhlášena Indonéská republika.

Nezávislý stát se ve svých počátcích potýkal především s hospodářskými těžkostmi, fanatismem muslimských fundamentalistů (kteří toužili po striktně islámském státě) a komunistickým terorem. V roce 1959 proto prezident Sukarno zavedl tzv. "řízenou demokracii", která mimo jiné omezila činnost politických stran. Odpovědí bylo několik krvavých komunistických pokusů o povstání (komunisty proto Indonésané nemají dodnes rádi a občas budete muset nedůvěřivým úředníkům složitě vysvětlovat, že už dávno nepocházíte z komunistické země). Sukarno ale využil boje proti vnitřnímu nepříteli k vytvoření diktátorského kultu (založeného na zvýšení moci vojenských kruhů), k politickému rozchodu se západními velmocemi a k orientaci na SSSR a Čínu, což přivedlo zemi do ekonomických problémů.

Druhá polovina 60. let byla ve znamení krvavých bojů armády s komunistickými povstalci (v nichž podle některých údajů zahynul až jeden milion lidí). Díky zvýšení vlivu armády ale získal moc generál Suharto, který pak po polovojenském převratu v dubnu 1965 donutil Sukarna k předání vlády a v roce 1967 byl sám zvolen prezidentem. Ani jeho politické metody nebyly příliš demokratické a spočívaly mimo jiné ve výrazném omezení moci opozičních politických stran. Autokratický vládce Suharto v podstatě udělal ze země majetek svého rodinného klanu, pod jeho vedením se ale zase Indonésie vymanila z chaosu, hospodářsky se silně pozvedla (o Indonésii se jeden čas mluvilo jako o dalším asijském ekonomickém tygru) a znovu navázala spolupráci se západními zeměmi. Suharto také dokázal pestré směsici obyvatel ostrovní říše vnutit představu, že jsou všichni jeden společný indonéský národ (tzv. pancasila). Západ dnes Indonésii vyčítá především invazi na nezávislý ostrov Východní Timor, který byl v roce 1975 násilím připojen k Indonésii a kde indonéská armáda dodnes porušuje lidská práva a vraždí civilisty.

Indonéský "hospodářský zázrak" byl zřejmě důvodem, proč se Indonésané se svou relativně vysokou životní úrovní proti Suhartově nedemokratické vládě řadu let prakticky vůbec nebouřili. V létě 1997 ale v souvislosti s ekonomickou krizí v celé Jihovýchodní Asii indonéské hospodářství náhle zkolabovalo. V březnu 1998 pak začaly v Jakartě studentské protesty, jejichž výsledkem byly v květnu lidové bouře, masové demonstrace, rabování obchodů a etnické násilí se stovkami mrtvých (zaměřené především proti bohaté čínské menšině). Poté, co mu armáda odepřela pomoc, šestasedmdesátiletý Suharto po dvaatřiceti letech panování odstoupil. Suhartovým nástupcem se stal jeho oblíbenec, vicepresident Jusuf Habibie, což je ale zřejmě jen dočasné řešení. Ačkoli si vývoj nejspíš vyžádá další demokratické změny, indonéská opozice zatím není připravena na převzetí moci.

Indonésie byla dlouhá léta považována za model poklidného a harmonického soužití nejrůznějších národů, etnik a náboženských skupin. Tato zdánlivá harmonie ale zřejmě fungovala jen proto, že Suhartův autoritářský režim zajišťoval relativní hospodářský růst, pořádek a klid. Po Suhartově svržení stále sílí hlasy některých skupin, požadujících samostatnost (sumatranští muslimové, Irian Jaya, Východní Timor, Moluky...). V únoru 1999 propukly ve městě Ambon na souostroví Moluky krvavé nepokoje mezi muslimy a křesťany. To vše naznačuje, že státní ideologie pancasila (viz výše) přestává držet rozdílné skupiny obyvatel největší ostrovní říše světa pohromadě. Indonésie se tak v nejbližší době může rozpadnout na několik nezávislých států a státečků (jen pár týdnů před odevzdáním naší knihy do tisku přislíbila koncem ledna 1999 indonéská vláda Východnímu Timoru nezávislost).