Nebýt manželky Magdy, která miluje zveřinu, tak jsme tu cestu již dávno vzdali. Pět hodin cesty po africké roletě a v dusivém prachu má různý efekt na různá individua.
Magda získala červený přeliv. Vlasy její elegantní sestry Marcely byly sice chráněny značkovým kloboučkem, který během této náročné cesty několikrát změnil tvar, zato její kontaktní čočky křičely po fyziologickém roztoku. Babička, které jsme slibovali klimax její cestovatelské kariéry, ztratila veškerý humor a popíjela teplou vodu barvy sieny pálené ze svého sterilního kalíšku.
Červený písek, jemný jako prášek v pudřence Marcely, nás všechny pokrýva od hlavy k patě. Mně se z té neustále vibrace uvolnila korunka na sedmičce v pravo nahoře. Tak nějak jsme dorazili do našeho tábora v Luangwa, národním parku v Zambii. Podle Marcely je 16:30 středoevropského času.
Nacházíme se uprostřed panenské divočiny, v jednom z nejkrásnějších i když ne moc známých parků na světe. Toto místo se pro svou primitívnost a vzdálenost od civilizovaného světa nestačilo dostat do letáčků cestovních kanceláří. Hledáme ubytovaní. Kolem je pouze několik administratívních chatrčí. Marcela hledá hotel se sprchou, zatímco já hledám stín pro vůz. Volant a jiné plastické materiály začínají mít žvýkačkovou konzistenci.
Hlídač nás vede ke třem malým kulatým chýším, kterým říká klece. Jedna klec pro rodinu. Marcela s babičkou sa beze slova rozhlíží po své kleci. Holá betónová podlaha, stěny z drátěného pletiva pokrytého suchou trávou. Blíží se večer a my se musíme přichystat na naši první noc.
Marcela začína gruntovat. Já s manželkou a synem to bereme sportovně a chystáme si spacáky na kus siloňáku. Za chvíli jsme hotoví a nemáme co dělat. Z Marcely se valí prach jako kouř z udírny. Lítá s metlou a dekoruje svůj nový obytný prostor. Babička odpočívá na břehu řeky a skicuje hrochy, kteří se předvádí a málem se staví na zadní. Na druhém břehu řeky se pase stádo exotických přežvýkavců.
Z ničeho nic se z klece číslo jedna ozve srdcervoucí výkřik a Marcela letí ven jako namydlený blesk. Zoufale křičí: "Taxi, Taxiiiiii" a rozhlíží se kolem. Nejbližší taxík je v Lusace, 650 km vzdušnou cestou. Taxi není v dohledu a Marcela mění taktiku. Křičí: "telefón, telefón!" Nejbližší telefon je v díře Čipata na malawské hranici. Pro bratra pouhých 250 km. Usedá a pláče: "Domů, domů."
Manželka vyhodnotila situaci. Jde do klece a zhluboka si vydechne. To tedy stojí za to. Se zájmem se rozhlíží po trávou vycpaných stěnách klece. "Toto je sen entomologů, říka si pro sebe. Stěny jsou takřka vytapetované členovci všeho druhu. Všechna ta havěť, vyprovokovaná nezvyklou aktivitou, se probudila k životu.
Někteří brouci se promenádují po stěně, jiní se seřazují do útvarů jako na přehlídce zatímco ostatní nečinně přihlíží a pouze nepřátelsky mrskají tykadly dlouhými jako anténa u auta. I babička je vyrušena ze své umělecké aktivity a jde se podívat, o co jde. Dívá se bezeslova na tu broučí podívanou a bez ohledu na svou lásku ke karafiátovým broučkům prohlašuje rozhodně: "Nikdy …!" Chystají se s Marcelou přežít noc v naši dodávce.
My spíme v kleci. Po půlnoci se mnou jemně třepe Magda a ptá se tiše: "Spíš?" " No teď už nespím," odpovídám a neprojevuji zrovna nadšení pro půlnoční konverzaci. Magdu zajímá, co se děje venku. Má pocit, že něco hoří. Nechci ji strašit, ale mám dojem, že někdo vedle naši klece láme větve. Bez ohledu na brouky, Magda odvážně buduje pozorovatelnu v slaměné stěne. Dírka je hotová, ale venku je tma jako v pytli. Tady něco nehraje. Je mi to jasné. Škvírou ve dveřích totiž proniká dovnitř měsíční světlo. Přebírám hlídku a upřene zírám pozorovací šachtou ven. Tma. Na moment jakoby někdo venku rožnul pouliční lampu a zase tma. Na stěnu je přilepen africký slon. Magda, která má výborné reflexy zděděné po strýčku Bedřiškovi z Budějovic, se vrhá ke dveřím. Ano, dveře jsou slabý článek naší klece. Žádný zámek, pouze hřebík a tkanička od bot. Magda ulehá na záda před dveře a zapírá se proti nim nohama. S obdivem a úctou pozoruji její počínání. Znám z historie ženy, které se snažily zadržet tanky vlastním tělem, ruské ženy, které se nebály zastavit vystřelený projektil zuby. Před mým zrakem se píše nová stránka historie. Magda je připravena zastavit holýma nohama jedna a půl tunového slona. Naštěstí, slona zajímají více šťavnaté listy na keřích u naši klece než trs banánu schovaný pod dekou. Oddechli jsme si a jdeme se podívat, co se děje se zbytkem výpravy. Tetička Marcela a babička se málem udusily v zavřeném autě. Synek Škrla také nespal, pozoroval celou sloní návštěvu a jenom litoval, že nebylo dost světla pro jeho kameru.
Ráno děláme bilanci posledních 24 hodin a je jasné, že babička a Marcela potřebují změnu ubytování. Já a Magda jsme ochotni přežít i zbytek týdne v kleci. Marcela v oprášeném kloboučku a s kabelkou přes ruku jde hledat hotel. Po půlhodine je zpět. Objevila privátní kemp nedaleko našeho. Zděné domky se slaměnou střechou mají tekoucí vodu a k dispozici je dokonce i bazén. Za peníze v Praze dům.
Nebezpečí, že naše expedice skončí fiaskem, je tedy zažehnáno. Odpoledne se chystáme na naši první safari. S babičkou a Marcelou jedeme pomalu africkou džunglí. Všude kolem nás se promenáduje zvěř a kouká na nás jako na nějakou exotiku. Po dvaceti minutách vjíždíme na malou mýtinu a vidíme, že cesta je zatarasena hradbou sloních těl. Několik obrovských samíc vykračuje proti nám, choboty zvednuté vysoce nad hlavami jako stožáry, jenom na ně uvázat vlajky. Uši jako mohérové deky se pomalu pohybují sem a tam. Popojíždím ještě kousek, ale zde zřejmě neplatí dopravní předpisy a vůdčí samici se mé počínání vůbec nezamlouvá. Troubí chobotem jako na poplach. Babička, intimní znalec a obdivovatel slonů, se pojednou probudí ze sna a velí jako generál: "Na ústup!" Marcela křečovitě svírá na klíně kabelku a rovněž konstatuje "na ústup". Chci tedy couvat, ale stádo slonů mezi tím změnilo bojový útvar a přešlo do rojnice. Cesta spět je tedy uzavřena. Velká samice podupáva pravou nohou a pokračuje v troubení.
Sjíždím z cesty a couvám pomalu do vzdáleného kouta mýtiny. Vypínám motor. Víc dělat nelze. Babička je v tranzu, pořád něco šeptá, zatímco Marcela s kabelkou na klíně pozoruje scénu, jako by se dívala na obrazovku TV ve svém obyváku.
Starou samici náš ústup překvapil a trochu vyvedl z míry. Najednou nevědela co s chobotem, a dala se se zbytkem stáda na ústup. Koněčne jsme mohli pokračovat v jízdě. Žel, další příkaz od babičky byl, "pro dněšek je toho dost, zpátky do tábora!" A tak skončila naše první safari.
Ženy chystají piknik na břehu řeky. Údolím se začíná hnát vítr a já sbírám papírové talíře, které létají jako frisby. Hroši v řece otvírají své tlamy, cerí na nás svůj impozantní chrup a radostně vrtí ocásky jako miniaturními vrtulemi. Opice skáčí po stromech nad námi a hledají příležitost, aby nám mohly něco ukradnout. Na břehu, kousek od nás, se pase stádo srnek a pakoňú, po proudu řeky přechází řada slonů. Krása a pohoda. Povstávám a ve svém projevu ujisťuji naši malou výpravu z města i z venkova, že naše situace je plně stabilizována.
Zvedám papírový pohárek s horkou oranžádou a pobízím členy naši expedice abychom si přiťukli. "Na naši safari, na hezké počasí a vzájemnou pohodu, na světový mír". Kelímek mám takřka u úst, když se z nedalekého křoví vyřítí obrovský hroch. Na svých komických nožičkách mete nedaleko našeho stolu a já mám pojednou lepkavou šťávu ve vlasech a pravou ruku mám ponořenou v mise s fazolovou omáčkou. Za nejbližším křovím vykukuje klobouček Marcely.
Syn dáva do kamery nový film. Magda svým tělem jako štítem chráni babičku, což mě znovu ujišťuje o kvalitě české ženy.
"Pohov!" velím jako generál na Letenské pláni vojákům a je mi jasné, že si tady asi užijeme hodně legrace.
Tento text bol prevzatý z časopisu Cestovateľ so súhlasom vydavateľa.
